JAK ROZUMĚT ASSISI 1986 A 2002?
Článek, uveřejněný v SiSiNoNo,
přeložil a upravil Michal Semín.


Bylo řečeno, s jistě nezamýšlenou přesností, že „modlitební setkání“ v Assisi je „osobní iniciativou“ papeže Jana Pavla II. Do té míry, do které jde jen o „osobní“ iniciativu, nespadají jeho činy do mandátu „pastýře a učitele všech křesťanů“ (1. Vatikánský koncil).

V Assisi se nesešli jen katolíci, ale také „představitelé velkých světových náboženství“, aby se modlili za mír.

Ty, jenž Jan Pavel II nazval „představiteli jiných náboženství“, Církev vždy vhodněji nazývala „nevěřícími“. „V širším významu jsou nevěřícími ti, kteří nevyznávají pravou víru; v užším významu pak ti, kteří nejsou pokřtěni. Dělí se na monoteisty (židé a muslimové), polyteisty (hinduisté, buddhisté atd.) a ateisty.“(1) Co Jan Pavel II nazývá „jiným náboženstvím“, Církev vhodněji nazývala nepravým náboženstvím. Nepravé náboženství je každé nekřesťanské náboženství „pokud není náboženstvím Bohem zjeveným, podle kterého je třeba žít. Navíc, každá nekatolická křesťanská sekta je nepravá v té míře, ve které nepřijímá ani se neřídí úplným obsahem Zjevení.“(2). V tomto smyslu a ve světle katolické víry je mezináboženské shromáždění za mír 1) urážkou Boha; 2) popřením všeobecné nutnosti vykoupení; 3) nedostatkem spravedlnosti a lásky ve vztahu k nevěřícím; a 5) zradou na poslání Církve a Petra.

 

1)      URÁŽKA BOHA

Každá modlitba, včetně prosebné, je úkonem bohopocty (3). Jako taková má být zaměřena podle principu spravedlnosti „každému, co mu náleží“ a to pravým způsobem. Komu modlitba náleží: jedinému pravému Bohu, Stvořiteli a Pánu všech lidí, Tomu, ke komu Pán Ježíš Kristus přivádí zpět (1 Jan 5, 20) svým stvrzením prvního přikázání Zákona. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh…nebudeš mít jiného boha mimo mne…Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“(Ex 20:2-5)(4) Pravým způsobem: modlitba musí korespondovat s plností Zjevení bez příměsi omylu: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“(Jan 4:23).

Modlitba, jež je určena falešným bohům či je inspirována náboženskými představami, zčásti či zcela odlišnými od Božího Zjevení, není úkonem bohopocty, nýbrž pověry. Neprojevuje Bohu úctu, nýbrž jej uráží. Přinejmenším v objektivním smyslu jde o hřích proti prvnímu přikázání (5). Ke komu se shromáždění lidé v Assisi vlastně modlí a jakým způsobem? Jsouce pozváni jako „představitelé jiných náboženství“, „každý se bude modlit svým způsobem a podle svých zvyklostí“. Tak zní vysvětlení kardinála Willebrandse, předsedy Sekretariátu pro nekřesťanská náboženství (6). Toto bylo 27. června potvrzeno kardinálem Etchegarayem na tiskové konferenci, ze které Documentation Catholique z 21. září 1986 uvádí v rubrice „Akta Svatého stolce“: „jde o výraz úcty k modlitbám druhých a možností k plnému projevení vlastní víry“. V Assisi bylo velkoryse umožněno praktikovat pověru v jejích nejzávažnějších projevech, od „nepravé bohopocty“ židů, kteří, v čase milosti, předstírají úctu k Bohu odmítáním Jeho Syna (7), po modloslužbu hinduistů a buddhistů, obětujících tvorům namísto Bohu (8).

Zřejmý souhlas katolické hierarchie je obzvlášť urážkou Boha, neboť předpokládá, že Bůh shlíží se stejným zalíbením na pravou bohopoctu a úkony pověry, na vyznání víry a vyznání nevěry, na náboženství pravé a náboženství nepravá; krátce, na pravdu a omyl.

 

2)      POPŘENÍ VŠEOBECNÉ NUTNOSTI VYKOUPENÍ

Existuje jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi: náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn a pravý člověk (1 Tim: 2,5). Podle přirozenosti jsou lidé „dětmi tmy“ (Ef 5: 8). Kristem jsme usmířeni s Otcem (Kol 1: 20) a jen skrze víru v Něj můžeme k Němu přistupovat s důvěrou (Ef 3: 12). Jemu byla dána veškerá moc na nebi, na zemi i pod zemí (Fil 2: 10, 11). Nikdo nemůže k Otci leda skrze Něj (Jan 14:6), a není jiné jméno pod sluncem, skrze které může člověk dojít spásy (Sk 4:12). Je světlem pro každého, kdo přichází do tohoto světa (Jan 1:9), a ten, kdo Jej nenásleduje, bloudí v temnotě (Jan 8:12). Kdo není s Ním, je proti Němu (Mt 13:30), a kdo Jej nectí, nectí ani Otce, který Jej poslal (Jan 5:23). Jemu svěřil Otec soud nad lidmi, ale kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího (Jan 3:18), ani v Otce, který Jej poslal (Jan 17:3). Nadto je jen On „Vládcem pokoje“ (Iz 9:6), 10, neboť rozdělení, konflikty a války jsou hořkými plody hříchu, ze kterého se člověk nemůže vysvobodit vlastními silami, ale jen skrze krev Vykupitele.

Jaké místo bude Ježíši Kristu přiznáno v modlitbě „zástupců jiných náboženství“? Žádné, neboť pro ně zůstává buď zcela neznámý, či kamenem úrazu nebo znamením odporu. Jejich přizvání k modlitbě za mír ve světě předpokládá, že existují lidé-křesťané, mající povinnost přistupovat k Bohu prostřednictvím Ježíše Krista a v Jeho Jménu, a lidé ostatní, jenž mohou k Bohu přistupovat přímo a ve svém vlastním jménu, bez ohledu na Prostředníka; že existují lidé, kteří mají povinnost pokleknout před Pánem Ježíšem Kristem a jiní, kteří jsou z této povinnosti vyvázáni; lidé, kteří nalézají pokoj v říši Kristově a jiní, kteří obdrží mír mimo Jeho říši či dokonce v opozici k ní.

„Modlitební setkání“ v Assisi je proto veřejným popřením univerzální nutnosti vykoupení.

 

3)      NEDOSTATEK SPRAVEDLNOSTI A LÁSKY K NEVĚŘÍCÍM

„Ježíš Kristus není dobrovolný“ řekl kardinál Pie. Neexistují lidé, jež jsou ospravedlněni vírou v Něho a jiní, jenž jsou ospravedlněni mimo Něj: každý člověk je buď Kristem spasen nebo je bez Něj ztracen. Rovněž neexistují žádné výlučně přirozené cíle, které může člověk volit namísto jedinečného nadpřirozeného cíle.

Pravá víra, a ne pouze „dobrá víra“, je subjektivní podmínkou spásy pro každého, včetně pohanů. Protože je nutným prostředkem, „schází-li, (i nedobrovolně) je zcela nemožné dosáhnout věčné spásy“(9). Dobrovolná nevěra, vysvětluje sv. Tomáš, je zaviněná a nedobrovolná nevěra je trestem. Nevěřící, kteří nejsou zavrženi z důvodu nevěry, tedy hříchu nevěry v Krista, o kterém nemohli dosáhnout žádného poznání, jsou zavrženi z důvodu jiných hříchů, jež nemohou být odpuštěny někomu, kdo nemá pravou víru(10).

Nic není pro člověka důležitějšího, než uznat Vykupitele a jednotu s Prostředníkem: je to otázka věčného života či smrti. Proto mají nevěřící právo toto sdělení slyšet z úst Církve, a jí je Bohem přikázáno tuto zvěst hlásat(11). To také Církev vždy činila a nemodlila se s nevěřícími, ale za ně.

Co se v Assisi vlastně odehrálo? Nemodlili se zde věřící za nevěřící, čímž implicitně a veřejně předpokládají, že pravou víru nepotřebují. Místo toho se budou modlit společně, či, podle rabínské subtility Vatikánského rádia, v jejich blízkosti, čímž implicitně a veřejně předpokládají, že modlitba inspirovaná omyly o Bohu bude Bohem přijata tak, jak je jím přijata modlitba „ v duchu a v pravdě“. „Respektujeme modlitby každého“, oznámil kardinál Etchegaray ve svém krátkém tiskovém prohlášení. To tedy znamená, že nevěřící, shromážděni v Assisi, kteří zdaleka nejsou „osamělými divochy z pralesů“, a o kterých nelze říci „že se s nemohli dostat do kontaktu s pravou vírou“, budou „s úctou“ ponecháni v „temnotě a stínu smrti“ (Lk 1:79).

Tím, že je jim umožněno modlit se ve svých rituálních oděvech a v duchu svých falešných nauk, jsou dokonce povzbuzováni k vytrvalému lpění na svém hříchu, přinejmenším materiálním, proti víře. Pozváním k modlitbě za mír ve světě, který je charakterizován jako „základní“ a „nejvyšší“ dobro(12) jsou odkláněni od věčných dober k dobrům časným, jako by jejich nejvyšším dobrem nebylo dobro nadpřirozené: „Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a to toto všechno vám bude přidáno (Mt 6:33). Z těchto důvodů je třeba považovat modlitební setkání v Assisi za výraz nedostatku spravedlnosti a lásky k nevěřícím.

 

4)      NEBEZPEČÍ A POHORŠENÍ PRO KATOLÍKY

Pravá víra je pro spásu nutná. Proto jsou katolíci povinni vyhýbat se každému přímému nebezpečí pro víru. Mezi vnější nebezpečí patří kontakt s nevěřícími, není-li odůvodněn společenskou nutností. Takový kontakt je nedovolený z důvodu božského i přirozeného zákona (viz Tit 3:10).

Navíc, Církev z mateřské lásky vždy odmítala nejen to, co je nebezpečím pro víru, ale i to, co je příležitostí k pohoršení (13). Pokud jde o falešná náboženství, Církev jim nikdy nedovolovala právo na veřejné působení. Bylo-li to nutné, pak je tolerovala a důsledně se vyhýbala jakémukoliv souhlasu s nekatolickými kulty.

 To, k čemu dojde v Assisi, je výrazem přinejmenším vnějšího souhlasu s 1) falešnými náboženskými systémy, kterým vždy Církev upírala práva vlastní náboženství pravému 2) náboženský subjektivismus, který vždy odsuzovala pod hesly indiferentismu či latitudinarianismu a který „usiluje o svoje ospravedlnění na základě předstíraného požadavku svobody, aniž si uvědomuje výlučná práva objektivní pravdy, zřejmé ve světle přirozeného rozumu či ve světle Zjevení“(14).

Náboženská indiference, která je „jednou z nejvíce nebezpečných herezí“ a která „staví všechna náboženství na podobnou úroveň“, nevyhnutelně vede k tomu, že člověk považuje pravdu náboženské víry jen jako užitečnou pomůcku pro uspořádaný život… „Člověk nakonec považuje náboženství za cosi zcela soukromého, co lze přizpůsobovat jedinci a jeho životním podmínkám, vytváří své vlastní náboženství a souhlasí s představou, že všechna náboženství jsou dobrá, ačkoliv si navzájem odporují“ (15). Tento úhel pohledu nás však vyvádí mimo katolickou víru a vede k nevíře v Boží Zjevení. Zjevení je skutečností, faktem, pravdou Bohem stvrzenou v Jeho jistých znameních, neboť omyl v této oblasti má pro člověka krajně neblahé důsledky. V přítomnosti nepochybné skutečnosti či evidentní pravdy nelze být tolerantní do té míry, že bychom projevili svůj souhlas s názorem, který tuto skutečnost či evidenci popírá. To by vedlo k předpokladu, že my ve skutečnosti nevěříme či nejsme o dané věci zcela přesvědčeni, nebo bychom považovali pravdu a omyl za pouze relativní skutečnosti. (16).

A protože „modlitební setkání“ v Assisi je tím vším poznamenáno, skýtá příležitost k pohoršení pro katolíky a je vážným nebezpečím pro jejich víru. Z důvodu ekumenismu jsou sjednoceni s nevěřícími a to ve „společné záhubě“.

 

5)      ZRADA NA POSLÁNÍ, SVĚŘENÉM PETROVI A CÍRKVI

Posláním Církve je ohlašovat všem národům, že 1) je jen jeden Bůh, jenž se zjevil pro blaho všech lidí v Ježíši Kristu 2) že je jen jedno pravé náboženství, jediné, jehož prostřednictvím chce být Bůh oslavován a uctíván, neboť On je Pravda a vůči všemu, co je v nepravých kultech falešné (naukové omyly, nemorální ustanovení, falešné obřady) má odpor 3) že je jen jeden Prostředník mezi Bohem a lidmi, skrze kterého může člověk doufat ve spásu, neboť my všichni jsme hříšníky a v hříchu zůstáváme, neuchylujeme-li se k výkupné Krvi Kristově 4) že je jen jedna Církev, stálá strážkyně této Krve a že „je nutné věřit, že nikdo nemůže být spasen vně apoštolské římské Církve, jež je výlučnou archou spásy a ti, kdo do ní nevstoupí, zahynou ve vodách potopy“ (17); navíc, mezi jejich mravními dispozicemi musí být touha, explicitní či implicitní, plně se shodovat s vůlí Boží, je-li jejich neznalost opravdu nezaviněná (18).

Pravým posláním Církve je toto vše hlásat: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal“ (Mt 28:19-20). „Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen“ (Mk 16:16).

Aby mohla Církev toto své poslání po staletí plnit, udělil Pán Ježíš Kristus sv. Petrovi a jeho nástupcům pověření Jej viditelně zastupovat (Mt 16:17-19; Jan 21:15-17). Náměstek Kristův na zemi není obdařen mocí ustanovovat nová učení s pomocí nových zjevení, vytvářet nový řád věcí či ustavovat nové svátosti, k ničemu takovému pověření nedostal. Zastupuje Ježíše Krista v čele Jeho Církve, jejíž ustavení je definitivní. Základní konstituce při založení Církve je vlastním dílem Kristovým, o níž hovoří ke svému Otci: „Dokonal jsem dílo, které jsi mi svěřil“. Není třeba nic přidávat, je třeba jen zabezpečit, aby Církev plnila svoje poslání. Pro tento účel je třeba dvojího: vlády a stálosti v hlásání pravdy. První vatikánský koncil na tyto dva úkoly omezil nejvyšší úřad Kristova náměstka. Petr zastupuje Krista v těchto dvou aspektech (19).

Není v Církvi moci, která by se rovnala moci Petrově. Tato moc je však mocí náměstka a proto není absolutní, nýbrž je omezená božským právem Toho, koho zastupuje. „Pán svěřil Petrovi nikoliv ovce Petrovy, nýbrž ovce, které patří Jemu, aby je vedl na pastvu, nikoliv pro zájem Petrův, nýbrž zájem Boží“(20). Není proto v Petrově pravomoci podporovat iniciativy, jež nejsou ve shodě s posláním Církve a Římského papeže. A právě takovou iniciativou je shromáždění v Assisi. Náměstku Toho, jenž řekl: „Odstup, satane, neboť je psáno,: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a Jeho jediného uctívat“ (Mt 4:10, Dt 6:13) není dovoleno zvát „zástupce“ falešných náboženství, aby se modlili ke svým falešným bohům na místech, které jsou zasvěceny víře v pravého Boha. Nástupce toho, jenž obdržel primát svým úkonem víry, když řekl, „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16:16), nemá autoritu k tomu, aby znevažoval životní důležitost Ježíše Krista.. Nástupce toho, kdo obdržel pověření posilovat své bratry ve víře (Lk 22:23), nemá právo být jejich víře překážkou.

  

1. Roberti Pallazini, Dizionario di teologia morale, str. 813

2. Ibid.

3.Summa Theologica, II-II, Q. 83

4. Cf. Mt 4:3-10;Jan 17:3;Tim 2:5

5. Cf. Summa Theologica, II-II, QQ. 92-96

6.L´Osservatore Romano, 27.1. 1986

7. Summa Theologica, II-II, Q. 92, Art.2, ad 3

8. CF. Sk 17:16

9. Dizionario di teologia morale, str. 66

10. viz Mk 16:15-16;Jan 20:31;Žid 11:6, Tridentský koncil, Dz 799 a 801, II. vatikánský    koncil, Dz 1793, Summa Theologica II-II, Q. 11, Art. 1

11. Mk 6:16; Mt 28:19-20

12. Jan Pavel II a kardinál Willebrands v L´Osservatore Romano, 7.4. 1986 (27.1. 1986)

13. viz CIC z r. 1917, kánony 1258 a 2316, Summa Theologica, II-II Q. 10, Art. 9-11

14. Dizionario de teologia morale, str. 805

15. Ibid.

16. Ibid. str. 1703

17. Pius IX, Dz. 1647

18. Ibid.

19. 1. Vatikánský koncil, Pastor Aeternus, kap. 4

20. sv. Augustin, Kázání 285, č. 3