MEDIATOR DEI

ENCYKLIKA PIA XII.


Úvod

 

  1. "Prostředník mezi Bohem a lidmi"  (Tim. 2,5) veliký velekněz, který pronikl nebesa, Ježíš, Syn Boží, (Srv. Žid. 4,14), který vzal na sebe dílo milosrdenství, jímž zahrnul lidské pokolení nadpřirozenými dary, chtěl bezpochyby obnovit mezi lidmi a jejich Stvořitelem onen řád, který byl porušen hříchem, a přivést ubohé Adamovo pokolení, nakažené dědičnou vinou, k nebeskému Otci, prvnímu počátku a poslednímu cíli. Proto, když pobýval na zemi, nejen zvěstoval začátek vykoupení a slavně prohlásil otevření Božího království, nýbrž i usilovně pracoval na spáse duší neustálou modlitbou a obětí, až sebe sama na kříži, jako oběť bezúhonnou Bohu, aby naše svědomí očistil od mrtvých skutků, abychom sloužili živému Bohu. A tak všichni lidé byli šťastně  odvráceni od cesty, která je vedla k neštěstí a záhubě, byli znovu obráceni k Bohu, aby osobně spolupracovali na dosažení vlastního posvěcení -  plody krve neposkvrněného Beránka a vzdali tak Bohu chválu, jež mu náleží.

  2. Božský Vykupitel pak chtěl, aby kněžský život, který začal ve svém smrtelném těle svými modlitbami a svou obětí, nepřestal během věků v jeho mystickém Těle, jímž je církev. Proto ustanovil viditelné kněžství, které by na každém místě podávalo oběť čistou, aby všichni lidé od východu až na západ byli osvobozeni od hříchu a pro svědomí sloužili dobrovolně a rádi Bohu.

  3. A tak církev, věrna příkazu svého Zakladatele, pokračuje v kněžském úřadě Ježíše Krista především posvátnou liturgií. Činí to na prvním místě u oltáře, kde se oběť kříže neustále zpřítomňuje a lišíc se jen způsobem, obětování obnovuje; pak svátostmi, které jsou zvláštními nástroji, skrze něž se lidé účastní nadpřirozeného života; konečně denní obětí chvály přinášenou Bohu nejdobrotivějšímu a nejvyššímu. "Jak radostnou podívanou" - říká Náš předchůdce blažené paměti Pius XI. - "poskytuje nebi a zemi modlící se církev, když se neustále po všechny dny a po všechny noci zpívají na zemi žalmy napsané z vnuknutí Božího; po celý den nenajdeme hodiny, která by nebyla posvěcena vlastní liturgií; každý věk lidského života má své místo při díkůvzdání, v chválách, v prosbách, v touhách této společné modlitby tajemného Těla Kristova, jímž je církev.“

  4.  Je vám jistě známo, ctihodní bratři, že na konci minulého a na počátku tohoto století byly zvláště horlivě studovány liturgické otázky, a to jednak z chvályhodného podnětu některých soukromých osob, jednak hlavně z horlivé a vytrvalé píle různých klášterů slavného benediktinského řádu. A tak nejenom v mnohých evropských zemích, nýbrž i za mořem vyrostlo v této věci chvályhodné a užitečné závodění, jehož požehnané výsledky byly patrné jak na poli posvátných věd, kde byly obšírněji a hlouběji prostudovány a poznány liturgické obřady církve západní a východní, tak v duchovním a soukromém životě mnohých křesťanů.

  5. Vznešené obřady mešní oběti byly více poznané, chápané a ceněné; účast na svátostech byla větší a hojnější, liturgické modlitby byly lahodněji vnímány a eucharistická úcta pokládána - jak také opravdu je - za střed a zdroj pravé křesťanské zbožnosti. Mimoto byla jasněji zdůrazněna skutečnost, že všichni věřící tvoří jediné, co nejúžeji spojené tělo, jehož hlavou je Kristus;  a odtud plyne pro křesťany povinnost, aby se podle svého postavení zúčastnili liturgických obřadů.

  6. Sami bezpochyby nejlépe víte, že tato Apoštolská stolice se vždycky pečlivě starala, aby lid jí svěřený byl vychováván k správnému a činnému liturgickému smýšlení, a že neméně usilovala o to, aby se posvátné obřady skvěly i navenek přiměřenou důstojností. Ve stejném smyslu jsme ve Své obvyklé promluvě k postním kazatelům Svatého rodného města v roce 1943 je usilovně vybídli, aby napomínali své posluchače, aby se účastnili eucharistické oběti vždy s větší horlivostí; a nedávno jsme znovu dali přeložit z původního textu do latiny knihu žalmů, aby liturgické modlitby - jejichž tak velkou část tvoří v katolické církvi právě žalmy . byly správněji chápány a jejich pravda a krása snadněji přijímány.

  7. Zatímco liturgický apoštolát je Nám nemalou útěchou pro spasitelné užitky, které z něho plynou, přece však Naše povinnost Nám ukládá, abychom bedlivě sledovali tuto „obnovu“ tak, jak ji někteří pojímají, a abychom se pečlivě postarali o to, aby se tato úsilí nestala ani výstředními, ani nesprávnými.

  8. Jestliže tedy na jedné straně zjišťujeme s bolestí , že smysl,  pochopení a studium liturgie je v některých krajích někdy chabé anebo téměř žádné, pak na druhé straně pozorujeme s velkou obavou, že někteří jsou příliš chtivý novot a vzdalují se od cesty zdravé nauky a rozvahy. Do úmyslu a touhy po liturgické obnově totiž často vkládají zásady, které buď v teologii anebo v praxi tuto velmi posvátnou věc poškozují a často ji poskvrňují bludy, které se týkají katolické víry a zásad duchovního života.

  9. Čistota víry a mravů musí být význačnou směrnicí této posvátné vědy, která se musí naprosto shodovat s moudrou naukou církve. Je proto naší povinností, abychom pochválili a schválili všechno to, co bylo vykonáno dobře, abychom zadrželi nebo odmítli všechno to, co odbočuje od pravé a správné cesty.

  10. Ať se však neteční a liknaví nedomnívají, že s nimi souhlasíme, poněvadž káráme bloudící a krotíme odvážlivé; ani nerozvážliví ať si nepokládají za chválu, když napravujeme nedbalé a lenivé.

  11. Ačkoliv v tomto okružním listě pojednáváme hlavně o latinské liturgii, není tomu tak proto, že bychom si méně vážili úctyhodných liturgií východní církve, jejíž obřady přejaté z vynikajících a starých památek jsou Nám stejně drahé, nýbrž to závisí spíše na zvláštních poměrech západní církve, které jsou takové, že vyžadují zásahu Naší autority.

  12. Proto ať všichni křesťané naslouchají hlasu společného otce, který si vroucně přeje, aby všichni co nejúžeji s ním spojeni přistupovali k oltáři Božímu, vyznávali tutéž víru, poslouchali tentýž zákon a účastnili se téže oběti s jedinou myslí a jedinou vůlí. Žádá to povinná úcta k Bohu; vyžadují to i potřeby naší doby. Když totiž dlouhá a krvavá válka nepřátelstvím a krveprolitím rozdělila národy, lidé dobré vůle se snaží jak mohou nejlépe přivést všechny ke svornosti. Soudíme však, že žádný úmysl a žádná snaha není v tomto případě účinnější nad vroucího ducha a náboženskou horlivost, kterou musí být prodchnuti  a vedeni křesťané, takže upřímně přijímají tytéž pravdy a poslouchají učenlivě zákonných pastýřů a vytvářejí v přinášení povinné bohopocty bratrské společenství; „poněvadž (to je) jeden chléb, jsme my mnozí tělem jedním.“ (1. Kor. 10,17).

 

 

část  první

Podstata,  vznik a vývoj liturgie

 

I - Liturgie je veřejnou bohopoctou

  13. Je zajisté hlavní povinností člověka, aby zaměřil k Bohu sebe i svůj život „Neboť on je ten, k němuž musíme být hlavně připoutáni, jako k nehynoucímu původu, k němu musí stále směřovat také naše hledání, jako k poslednímu cíli; od něho se také v hříšné nedbalosti odvracíme a věřením a osvědčováním víry se máme navrátit.“ (Sv. Tomáš Akv., Teol. Summa,  (2-2, q.81 a. I.) Člověk pak spořádaně směřuje k Bohu, když uznává jeho svrchovaný majestát a svrchovaný učitelský úřad, když oddaně přijímá zjevené Boží pravdy, když zbožně zachovává jeho zákony, když k němu obrací svou veškerou činnost, když - stručně řečeno - ctností nábožnosti vzdává  povinnou úctu jedinému a pravému Bohu.

  14. Tato povinnost zavazuje nejprve všechny lidi jednotlivě je však také i společnou povinností celé lidské společnosti, spořádané vzájemnými sociálními vztahy, poněvadž i ona závisí na nejvyšší autoritě Boží.

  15. Budiž ještě připomenuto, že tato povinnost zavazuje lidi zvláště proto, že je Bůh povznesl do řádu nadpřirozeného.

  16. A tak díváme-li se na Boha jako na původce Starého zákona, vidíme, že prohlašuje i obřadní předpisy a stanoví podrobné směrnice, které musí lid dbát, když mu prokazuje zákonnou bohopoctu. Proto ustanovil různé oběti a nařídil různé obřady, podle nichž se měly přinášet; a určil jasně vše, co se týkalo archy  úmluvy, chrámu a svátečních dnů; ustanovil kněžskou třídu a velekněze, označil a popsal šat, který měli užívat posvátní služebníci, a cokoliv se vztahovalo k bohopoctě. (Srv. kniha Leviticus).

  17. Tato bohopocta nebyla ostatně ničím jiným, než stínem (Srv. Židům 10,1) oné  bohopocty, kterou Velekněz Nového zákona měl přinést nebeskému Otci.

  18.  Sotva totiž  „Slovo tělem učiněno jest (Srv. Jan 1,14) ukazuje se světu ve svém kněžském úřadu tím, že věčnému Otci dává poslušnost, která potrvá po celý život: „Vcházejte na svět praví: Hle, přicházím ... abych vykonal vůli tvou, Bože ...“ (Žid. 10, 5-7) úkon, který bude podivuhodně dokonán krvavou obětí na kříži: „V této vůli jsme posvěceni obětováním Ježíše Krista jednou /provždy/ (Žid. 10,10). A veškerá činnost mezi lidmi nemá jiný cíl. Jako dítě je v chrámu Pánu obětován; jako jinoch se tam opět vrací; pak tam často chodí, aby učil lid a aby se modlil. Než začal svou veřejnou činnost, postil se čtyřicet dní a svou radou i svým příkladem vybízí všechny, aby se modlili dnem i nocí. Jako učitel pravdy „osvěcuje každého člověka (Jan 1,9), aby smrtelní lidé správně poznali Boha nesmrtelného a nepatřili k těm „kteří se straní ke své záhubě; nýbrž k těm, kteří mají víru, aby získali život“ (Žid. 10,39). Jako pastýř pak řídí své stádce, vede je na pastvy života a dává zákon, jehož je nutno poslouchat, aby se nikdo nevzdálil od něho a od správné cesty, kterou on ukázal, nýbrž aby všichni žili svatě jeho vlivem a jeho působením. Při poslední večeři slavným obřadem slaví novou oběť a pečuje o to, aby dále trvala v božsky ustanovené nejsvětější svátosti; druhého dne pak povýšen mezi nebe a zemi přináší spásonosnou  oběť svého života a ze svého probodeného boku dává jaksi vytrysknout svátostem, které přivlastňují duším poklady vykoupení. Jeho jediným cílem při tom všem je oslava Otcova a vždy větší posvěcení člověka.

  19. Když pak vstoupil do sídla nebeské blaženosti chce, aby nepřetržitě pokračovala bohopocta, kterou sám ustanovil a po celý pozemský život přinášel. Neboť nenechal lidské pokolení osiřelé, nýbrž, jako mu vždycky pomáhá svou trvalou a mocnou ochranou,  jsa naším přímluvcem u Otce v nebesích, (Žid 10,39) tak mu pomáhá také skrze svou církev, v níž jeho přítomnost přetrvává věky, kterou ustanovil sloupem pravdy (Srv. 1 Jan 2,1) a rozdělovatelkou milostí a kterou svou obětí na kříži založil, posvětil a upevnil na věky. (Srv. Bonifác, IX, Ab origine mundi, 7.10.1391; Pius II., Triumphans Pastor, 22.4.1459; Innocenc XI, Triumphans Pastor, 3.10.1678).

  20. Církev má tedy s vtěleným Slovem společný cíl, závazek a úkol vyučovat všechny pravdě, řídit  a vychovávat lidi, přinášet Bohu příjemnou a milou oběť a tak obnovit mezi Tvůrcem a tvory ono spojení, které apoštol národů jasně udává těmito slovy: „Tedy již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží. Jste postaveni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, v němž se celá stavba  pevně spojuje a roste v svatý chrám v Pánu; v něm se i vy se spoluvzděláváte v příbytek Boží v Duchu. Proto společnost založená božským Vykupitelem, jak svou naukou, a svou vládou, tak obětí a svátostmi od něho ustanovenými, tak konečně úřadem od něho přijatým, svými modlitbami a svou krví nemá jiného cíle, než aby se stále více rozrůstala a mohutněla: to se vpravdě stává tehdy, když se Kristus vzdělává a mohutní v duších smrtelníků, a když naopak duše smrtelníků rostou a mohutní pro Krista; takto denně vzrůstá v tomto pozemském vyhnanství posvátný chrám, v němž Boží velebnost přijímá příjemnou bohopoctu. V každém liturgickém úkonu je tedy spolu s církví přítomen i její božský Zakladatel: Kristus je přítomen ve vznešené oltářní oběti jak v osobě svého služebníka, tak hlavně pod eucharistickými způsobami: ve svátostech je přítomen svou mocí, kterou přelévá do nich, aby byly účinnými nástroji svátosti; je konečně přítomen ve chválách a modlitbách přinášeným Bohu, podle slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi“. (Mat. 18,20). Posvátná liturgie je proto veřejnou bohopoctou, kterou náš Vykupitel jako hlava církve vzdává nebeskému Otci, a je bohopoctou, kterou společnost věřících vzdává své Hlavě a skrze ni věčnému Otci; stručně řečeno je úplnou veřejnou bohopoctou tajemného Těla Ježíše Krista, totiž Hlavy a jeho údů.

  21. Liturgie začala tehdy, když církev byla božsky založena. Křesťané prvních dob totiž „trvali v učení apoštolském, v bratrském soužití, v lámání chleba a na modlitbách“. (Skut. 2,42). Kdekoliv mohou pastýři shromáždit hlouček křesťanů, tam stavějí oltář, na němž přinášejí oběť a kolem ní jsou uspořádány ostatní obřady, aby se jimi lidé posvěcovali a Bohu aby se vzdávala povinná sláva. Mezi těmito obřady zaujímají  prvé místo  svátosti, to je sedm hlavních pramenů spásy; pak konání božích chval, kdy věřící navzájem spojeni plní výzvu apoštola Pavla: „Slovo Kristova přebývej ve vás hojně, abyste se ve vší moudrosti navzájem poučovali a povzbuzovali žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi, v milosti je zpívali ve svých srdcích Bohu“; (Kol. 3,16) dále četba zákona proroků, evangelia a apoštolských listů; konečně homilie či kázání, v němž představený shromáždění připomenuté příkazy božského Učitele užitečně vysvětluje, závažnější události a skutky z Kristova života připomíná a napomíná všechny přítomné vhodnými napomenutími a příklady.

  22. Bohopocta se uspořádává a rozvíjí podle okolností a potřeb křesťanů, obohacuje se o nové obřady, úkony a vyjádření a to vždy z téhož důvodu, „abychom totiž oněmi znameními byli povzbuzováni...“ poznali dosažený pokrok a zatoužili tím horlivěji po jeho růstu: výsledek je totiž tím bohatší, čím větší touha jej předchází. (Sv. Augustin, Epist. 130, ad Probam, 18). Takto se duše více a lépe pozvedá k Bohu a kněžství Ježíše Krista je neustále v toku času činné, neboť posvátná liturgie není nic jiného, než vykonávání tohoto kněžského úřadu. A jako její božská Hlava, tak i církev je stále se svými syny, jim pomáhá a povzbuzuje k svatosti, aby ozdobeni touto nadpřirozenou důstojností se jednou vrátili k nebeskému Otci. Ty, jenž je dán tento pozemský život, znovuzrodí k životu nadpřirozenému a posiluje je mocí Ducha svatého v boji proti nesmiřitelnému nepříteli: volá křesťany k oltářům a naléhavými výzvami je vybízí ke správnému slavení a účasti na eucharistické oběti a živí je andělským chlebem, aby byli vždy silnější; očisťuje a těší ty, které hřích zranil a poskvrnil; zákonným obřadem světí ty, kteří jsou z Božího vnuknutí povoláni ke kněžskému úřadu. Posiluje milostmi a božskými dary čisté manželství těch, kteří jsou určeni k založení a vytvoření křesťanské rodiny. A konečně osvěžuje a občerstvuje poslední hodiny tohoto smrtelného života eucharistickým pokrmem a posledním pomazáním, a pak s největší zbožností doprovází ke hrobu tělesné schránky svých synů, ukládá je  uctivě k odpočinku a chrání záštitou kříže, aby odtud jednou povstali jako vítězové nad smrtí. Mimo to také žehná a slavnostně vyprošuje dobro těm, kteří se zasvěcují službě Bohu, aby dosáhli dokonalosti řeholního života. Konečně podává pomocnou ruku duším, které jsou očisťovány smírným ohněm a které prosí o pomoc a o modlitby, aby je nakonec šťastně přivedla do věčné blaženosti.

 

II -  Liturgie je vnitřní a vnější bohopoctou

  23.Veškerá bohopocta, kterou církev vzdává Bohu, musí být jak zevní, tak vnitřní. Je zevní, neboť toho vyžaduje přirozenost člověka, skládajícího se z duše a těla; také proto, Bůh to tak zařídil, „abychom poznávajíce Boha viditelně, jím byli uchvacováni k milování věcí neviditelných“. (Římský misál, pref. vánoční). Avšak všechno, co vychází z duše, se projevuje přirozeně skrze smysly; a dále: bohopocta se týká nejen jednotlivců, nýbrž i lidské společnosti, a proto je nutné, aby byla společná: to však je ve věcech náboženských nemožné bez vnějších pout a projevů; konečně je pak prostředkem, který zvláštním způsobem osvětluje jednotu tajemného Těla, rozhojňuje jeho posvátné snahy, jeho síly zpevňuje a jeho činnost den ze dne znásobuje: “Ačkoli totiž obřady samy o sobě neobsahují žádné dokonalosti a svatosti, přece jsou vnějšími náboženskými úkony, které jako vnější znamení povzbuzují ducha k úctě k věcem posvátným, pozvedají mysl k nadpřirozeným skutečnostem, živí zbožnost, rozohňují lásku, zvětšují víru, posilují oddanost, poučují prostý lid, jsou ozdobou bohoslužby, uchovávají náboženství a odlišují pravé věřící od nepravých křesťanů a jinověrců“ (I. kardinál Bona, De divina psalmodia, hl. 19, § 3,1).

  24. Ale poctatným prvkem bohopocty musí být prvek vnitřní. Je totiž nutné, abychom neustále žili v Kristu, jemu se úplně oddali, abychom v něm, s ním, a skrze něho vzdávali nebeskému Otci povinnou slávu. Posvátná liturgie vyžaduje, aby se oba tyto prvky navzájem úzce spojily: to také neúnavně zdůrazňuje, kdykoliv předpisuje nějaký vnější úkon bohopocty. Tak například nás při zachování postu vybízí: „aby, co naše postní cvičení projevuje navenek, uvnitř se stalo skutkem“ (Římský misál, sekreta čtvrtku po 2. ned. postní). Počíná-li si však někdo jinak, pak se náboženství stává bezduchým, prázdným obřadnictvím.

Víte zajisté, ctihodní bratři, že božský Mistr považuje za nehodné posvátného chrámu a za vyvrženíhodné ty, kteří se domnívali, že Boha uctívají jedině zvukem dobře zladěných hlasů a divadelními posuňky,  a namlouvají si, že si tak nejlépe zabezpečují svou věčnou spásu, ačkoliv ze svých srdcí nevykořenili zastaralé neřesti (Srv. marek 7,6, a Is. 29,13). Církev si proto snažně přeje, aby se všichni věřící vrhli k nohám Spasitelovým a aby mu vyznávali svou úctu a lásku; snažně si přeje, aby zástupy lidu po přikladu pacholat, která s radostným jásáním šla vstříc Kristu, když vjížděl do Jeruzaléma, prozpěvovaly hymny a doprovázely Krále králů a nejvyššího původce všeho dobrodiní chvalozpěvy a díkůčiněním; aby s jejich rtů vycházely modlitby tu prosebné, tu radostné a děkovné, jimiž by zakoušely, jako kdysi apoštolové u jezera tiberiadského, pomoc jeho milosrdné lásky a jeho moci; anebo jako Petr na hoře Tábor sebe a všechny své věci s odevzdaností ponechaly Bohu, vedeny osvíceními a vnuknutími blažené kontemplace.

  25. Proto se úplně odchylují od správného a vplatního významu a smyslu posvátné liturgie ti, kteří ji považují pouze za vnější a smysly postihnutelnou stránku bohopocty, nebo za jakousi obřadní ozdobu. Neméně bloudí také ti, kteří ji považují za pouhý souhrn zákonů a nařízení, jimiž církevní hierarchie přikazuje provádění posvátných obřadů.

  26. Každý musí tedy vědět, že nemůže Boha důstojně oslavit, neobrátí-li svou duši k dosažení dokonalého života, a že bohopocta, kterou církev vzdává ve spojení se svou božskou Hlavou Bohu, je k dosažení svatosti co nejúčinnější.

   27. Tato účinnost, jedná-li se o eucharistickou oběť a o svátosti, pocházejí především z hodnoty samotného úkonu (ex opere operato). Máme-li však na zřeteli také vlastní činnost neposkvrněné Snoubenky Ježíše Krista, s níž zdobí eucharistickou oběť a svátosti modlitbami a posvátnými obřady, anebo jedná-li se o svátostiny a o ostatní obřady ustanovené církevní hierarchií, pak účinnost plyne spíše z činnosti církve (ex opere operantis Ecclesiae), pokud je svatou a koná to v nejužším spojení se svou Hlavou.

  28. Přejeme si proto, ctihodní bratři, abyste obrátili svou pozornost k oněm novým teoriím o „objektivní zbožnosti“, která ve snaze o zdůraznění tajemství tajemného Těla, pravé skutečnosti posvěcující milosti a božské působnosti svátostí a eucharistické oběti, chtěly by zmenšit anebo úplně pominout „zbožnost subjektivní“ či osobní.

  29. Při liturgických úkonech, a zvláště při vznešené oběti oltářní, nepochybně pokračuje dílo našeho vykoupení a přivlastňuje se nám jeho ovoce. Kristus každodenně působí naší spásu ve svátostech a ve své oběti a skrze ně lidské pokolení neustále očisťuje a Bohu zasvěcuje. Mají tedy objektivní moc, jíž skutečně dávají naším duším účast na božském životě Ježíše  Krista. Proto mají ne z naší moci, nýbrž z moci Boží účinnou sílu k tomu, aby spojily zbožnost údů se zbožností Hlavy a utvořily z ní jaksi úkon celé společnosti. Z těchto hlubokých důvodů někteří uzavírají, že veškerá křesťanská zbožnost musí spočívat v tajemství tajemného Těla Kristova, bez jakéhokoliv ohledu „osobního“ či „subjektivního“; a proto se domnívají, že se mohou zanedbávat ostatní úkony náboženské, které nejsou s posvátnou liturgií úzce spjaty a které se konají mimo veřejnou bohopoctu.

  30. Ačkoliv zásady, které jsou uvedeny výše, jsou správné, přece může být každému zřejmé, že závěry o dvojím druhu zbožnosti jsou naprosto mylné, záludné a nebezpečné.

  31. Je jistě pravda, že svátosti a oběť oltářní mají vnitřní sílu, pokud jsou to úkony samého Krista, který sděluje a vylévá milost božské Hlavy do údů tajemného Těla, ale k tomu, aby dosáhly pravé účinnosti, vyžadují dobré přípravy naší duše. Proto sv. Pavel s ohledem na eucharistii napomíná: „Ať zpytuje však každý sám sebe, a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije;“ (1 Kor. 11,28). Proto církev stručně a jasně nazývá všechny úkony, jimiž se naše duše zvláště v době postní očisťuje“ „službou bojovnictví křesťanského“ (Řím. misál, Popeleční středa, modlitba po udělení popelce). Je to totiž snaživá práce údů, které se chtějí pomoci milosti přimknout ke své Hlavě, aby  „se ukázal“ - užijme slov sv. Augustina - „v naší Hlavě sám zdroj milosti“ (De praedestinatione sanctorum, 31). Je však třeba poznamenat, že tyto údy žijí a že mají vlastní rozum a vůli; proto je naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životadárného pokrmu, přetvořily jej v sebe a odstranily vše, co může bránit účinnosti tohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, které samo o sobě nezáleží na naši vůli, vyžaduje vnitřního úsilí naší duše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy.

  32. Kdyby soukromá a vnitřní zbožnost jednotlivců zanedbávala vznešenou mešní oběť a svátosti a kdyby se vzdalovala spásonosného vlivu, který proudí z Hlavy do údů, byla by bezpochyby zavrženíhodná a neplodná. Když však všechny snahy a úkony zbožnosti, které nejsou těsně spjaty s posvátnou liturgií, mají na zřeteli lidské skutky jen proto, aby je pozvedly k nebeskému Otci, aby je spasitelně povzbudily k pokání a k svaté bázni Boží a aby je vytrhly lákání světa a hříchů  a přivedly je šťastně strmou cestou k vrcholu svatosti, pak jsou nejenom hojny nejvyšší chvály,  poněvadž odkrývají nebezpečí duchovního života, posilují nás k získávání ctností a rozmnožují v duši horlivost, s níž se máme všichni zasvětit službě Ježíše Krista. Pravá zbožnost, nazvaná Andělským učitelem „oddanost“, která je základním úkonem ctnosti nábožnosti, - tímto úkonem se lidé správně řadí  a vhodným způsobem  směřují k Bohu a svobodně se věnují bohopoctě (Srv. sv. Tomáš, A., Summa Theol., 2-2 q. a.1.) - má zapotřebí meditace o nadpřirozených skutečnostech a duchovních cvičení, aby byla živena a pobízena, aby mohutněla a dodávala nám mysli k dokonalému životu. Křesťanské náboženství, je-li svědomitě zachováváno,  vyžaduje především, aby se vůle zasvětila Bohu a ovládala pak ostatní  mohutnosti duše. Avšak každý úkon vůle předpokládá užívání rozumu a dříve než se zrodí v duši touha a předsevzetí zasvětit se obětí věčnému Bohu, je naprosto nutné, aby člověk znal důvody a pohnutky, které náboženství přikazují, jako na příklad: poslední cíl člověka, vznešenost Božího majestátu, povinnost poddanosti vůči Stvořiteli, nevyčerpatelné poklady, jimiž nás chce obohatit, nutnost milosti k dosažení cíle, který nám byl ustanoven, a zvláštní cesta, kterou nám připravila Boží Prozřetelnost a připojila nás všechny jako údy jednoho Těla k Ježíši Kristu - Hlavě. Protože to však nejsou vždy pohnutky lásky, které jsou hybnou pákou našeho ducha, kolikrát rozbouřeného nezřízenými touhami, je velmi prospěšné, aby nás dojalo spasitelné rozjímání o Boží spravedlnosti a tak nás přivedlo ke křesťanské pokoře, kajícnosti a nápravě života.

  33.  Všechny tyto úvahy nesmí být prázdnou připomínkou nebo zbytečným rozvažováním, nýbrž musí skutečně směřovat k tomu, aby naše smysly byly pod kontrolou rozumu, osvícenému katolickou vírou, aby se naše duše zbavovala vin a očisťovala se a každodenně se úžeji spojovala s Kristem, stále více se mu připodobňovala a od něho čerpala osvícení a božskou sílu, které potřebuje; a aby byli lidem vždy pobídkou k dobru, k věrnosti vlastní povinnosti, ke konání náboženských povinností, ke ctnosti, je třeba mít na paměti tuto pravdu: „vy jste Kristovi a Kristus Boží“. (Srv. 1. Kor. 3,23). Všechno tedy musí být správně a teocentricky uspořádáno, chceme-li opravu, aby všechno směřovalo ke slávě Boží životem a ctností, které dostáváme z naší božské Hlavy: „Máme tedy, bratři, pro krev Kristovu důvěru, že můžeme vstoupit do velesvatyně. Ta krev nám otevřela vstup jako novou cestu k životu (vedoucí) skrze oponu, to je skrze jeho tělo. Také (máme) vznešeného velekněze, který spravuje dům Boží. Přistupujme proto s upřímným srdcem plni důvěry, očistěni v srdci od zlého svědomí a umyti na těle čistou vodou! Neohroženě se držme vyznání své naděje ..., Snažme se, abychom jeden druhého povzbuzovali k lásce a dobrým skutkům!“ (Žid. 10, 19-24).

  34. Z toho plyne soulad a vyrovnanost údů v tajemném Těle Ježíše Krista. Tím, že nás církev učí katolické víře a povzbuzuje k zachování křesťanských přikázání, připravuje a zabezpečuje cestu ke své kněžské a posvátné činnosti: připravuje nás také k pronikavějšímu chápání božského života Vykupitele a vede nás k hlubšímu poznání tajemství víry, abychom z nich čerpali nadpřirozenou potravu a sílu k bezpečnému pokroku v dokonalosti skrze Krista. Církev usiluje, aby nejenom činností svých služebníků, nýbrž i činností jednotlivých věřících takto spojených duchem Ježíše Krista, týmž duchem pronikla život a činnost soukromou, rodinnou, sociální a dokonce i hospodářskou a  politickou. Tedy, aby všichni ti, kteří se nazývají syny Božími, mohli snáze dosáhnout vytčeného cíle.

  35.  Tyto soukromé úkony a zbožné úsilí, které směřuje k očistě duše, povzbuzuje energii věřících, uschopňuje je, aby se účastnili vznešené mešní oběti lépe připraveni, aby přijímali svátosti s větším užitkem a aby vykonávali posvátné obřady takovým způsobem, že odtud odcházejí nadšenější a odhodlanější k modlitbě a ke křesťanskému sebezáporu a více napodobovali Vykupitelovy ctnosti. A to nejen k jejich vlastnímu užitku, nýbrž i k prospěchu celého těla církve, v němž všechno dobro, co se koná, vychází z moci Hlavy a rozlévá se k prospěchu všech údů.

  36. Proto nemůže být v duchovním rozporu nějaký rozpor nebo odpor mezi božskou činností, která k obnovení naší spásy vlévá do duší milost, a mezi usilovnou spoluprací člověka, který nesmí přijmout daru Božího nadarmo. (Srov. 2 Kor. 6,1). Podobně mezi účinností vnějšího obřadu svátosti, která vychází z jeho vnitřní hodnoty (ex opere operato) a zásluhou těch, kteří je udělují nebo přijímají (opus operantis); stejně mezi soukromými a veřejnými modlitbami; mezi etikou a kontemplací; mezi životem asketickým a liturgickou zbožností a konečně mezi pravomocí církevní hierarchie a právoplatným učitelským úřadem a výlučně kněžskou mocí, která se vykonává v tomtéž posvátném úřadě.

  37. Z vážných důvodů církev přikazuje služebníkům oltáře a řeholníkům, aby v určité době konali zbožné rozjímání, svědomité zpytování svědomí a ostatní duchovní cvičení. (Srv.  C.I.C., can. 125, 126, a dále) poněvadž jsou zvláštním způsobem  určeni k vykonávání liturgických funkcí mešní oběti a Boží chvály. Liturgická modlitba má bezesporu vyšší důstojnost než soukromé modlitby, protože je to veřejná modlitba slavné Snoubenky Ježíše Krista; ale tato vyšší důstojnost nijak neznamená, že tyto dva způsoby modlitby jsou ve vzájemném rozporu nebo odporu. Oba dva splývají a spojují se, protože jsou oživovány týmž duchem podle slova: „vším a ve všech je Kristus (Kolos. 3,11) a směřují k témuž cíli: (Srv. Gal. 4,19).

 

III - Liturgie je řízena církevní hierarchií

  38. Abychom pak lépe a výstižněji pochopili posvátnou liturgii je třeba si povšimnout jejího jiného významného rysu.

  39. Církev je totiž společnost a proto vyžaduje vlastní autority a hierarchie. Ačkoli všechny údy tajemného Těla mají účast na stejných dobrech a směřují k témuž cíli, přece však nemají všechny stejnou  moc a nejsou  uschopněny konat tytéž úkony. Božský Vykupitel chtěl totiž založit své království na pevném základě svatého kněžství, které je jakýmsi odleskem nebeské hierarchie.

   40. Jedině apoštolům a pak těm, kteří právoplatně přijali vkládání rukou od nich a od jejich nástupců je udělena kněžská moc, kterou pak zastupují jak u lidu jim svěřeného osobu Ježíše Krista, tak před Bohem zastupují lid. Toto kněžství se nepřenáší ani dědictvím, ani pokrevním příbuzenstvím; ani nepochází od obce věřících nebo z pověření lidu. Kněz, dříve než zastupuje před Bohem lid, zastupuje božského Vykupitele a protože je Ježíš Kristus Hlavou onoho Těla, jehož údy jsou křesťané, proto zastupuje u svého lidu Boha. Proto moc, která je mu svěřena, nemá ve své podstatě nic lidského; je nadpřirozená a pochází od Boha: „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás… (Jan 20,21). Kdo vás slyší, mne slyší… (Luk. 10,16).  Jdouce do celého světa, hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude“ (Mar. 16, 15-16).

   41. Proto viditelné a vnější kněžství Ježíše Krista se nepředává v církvi způsobem všeobecným a neurčitým, ale uděluje se vybraným jednotlivcům duchovním zrozením toho kněžství, které je jednou ze sedmi svátostí a které nejenom uděluje zvláštní milost, vlastní tomuto stavu a tomuto úřadu, nýbrž i nezrušitelné znamení, které připodobňuje posvátné služebníky Ježíši Kristu knězi a uschopňuje je k právoplatnému vykonávání náboženských úkonů, jimiž jsou lidé posvěcováni a Bůh oslavován podle záměrů a příkazů Božích.

   42. Jako tedy křestní koupel odlišuje křesťany a odděluje je od ostatních, kteří nebyli  obmyti očistnou vodou a nejsou údy Kristovými, tak také svátost kněžství odlišuje kněze od všech ostatních křesťanů, kteří nejsou posvěceni, poněvadž jedině oni z nadpřirozeného povolání byli uvedeni do vznešené služby, která je přivádí k posvátným oltářům a která z nich činí Boží nástroje, skrze ně se sděluje tajemnému Tělu Ježíše Krista nadpřirozený život. Kromě toho pak, jak jsme již řekli, jedině oni jsou poznamenáni oním nezrušitelným znamením, které je připodobňuje Kristu knězi a jedině jejich ruce jsou posvěceny, „aby bylo požehnáno vše, co žehnají, a vše co zasvětí, aby bylo zasvěceno a posvěceno ve jménu Pána našeho Ježíše Krista“ (Pontif. Rom., De ordinatione presbyteri, in manuum unctione). Ke kněžím se tedy musí obrátit každý, kdo chce žít v Kristu, aby od nich přijal útěchu a pokrm duchovního života; od nich přijímá spasitelný lék, který ho uzdraví a posílí, aby mohl šťastně povstat ze záhuby a zkázy plynoucí z neřesti; od nich konečně přijme požehnání, které posvěcuje rodinu, a oni zaměří poslední dech tohoto smrtelného života k bráně blažené věčnosti.

   43. Poněvadž tedy posvátná liturgie je vykonávána především kněžími z pověření církve, musí také její uspořádání, řízení a forma záviset na církevní autoritě. Toto plyne nejen ze samé podstaty křesťanské bohopocty, nýbrž je to také potvrzováno historickými svědectvími.

   44. Toto neochvějné právo církevní hierarchie je potvrzeno také skutečností, že se totiž posvátná liturgie co nejúžeji spojuje s oněmi prvky nauky, které jsou církví považovány za hlavní body nejjistější pravdy, a proto se musí přizpůsobit příkazům katolické víry, které vydala autorita nejvyššího učitelského úřadu k upevnění a neporušenosti Bohem zjeveného náboženství.

   45. V tomto ohledu pokládáme za potřebné osvětlit správným světlem jednu věc, o níž se domníváme, že vám, ctihodní bratři, není neznámá; omyl a klam těch, kteří se domýšleli, že posvátná liturgie je jakousi zkouškou pravd víry, v tom smyslu totiž, že vydala-li některá tato pravda skrze posvátné liturgické obřady plody zbožnosti a svatosti, je prý třeba, aby ji církev schválila, ne-li, aby ji zavrhla. Odtud ten výrok : „Zákon modlitby je zákonem víry.“ (Lex orandi, lex credendi.)

   46. Ale tak církev neučí, tak nepřikazuje. Bohopocta, kterou vzdává církev Bohu nejvýš dobrotivému, je, jak výstižně a jasně praví sv. Augustin, nepřetržitým vyznáním katolické víry a úkonem naděje a lásky: „Boha je třeba ctít – tak sám tvrdí -  vírou, nadějí a láskou“.(Enchiridion, cap. 3). V posvátné liturgii vyznáváme katolickou víru nejenom slavením božských tajemství, konání obětí a udělováním svátostí, nýbrž i recitováním či zpíváním „Vyznání víry“, které je pro křesťana takřka odznakem a osobním průkazem, pak pročítáním jiných svědectví víry, nebo četbou Písma svatého, které bylo napsáno z vnuknutí Ducha svatého. Celá liturgie tedy obsahuje katolickou víru, pokud veřejně dosvědčuje víru církve.

   47. Z toho důvodu, kdykoliv se jednalo o definování některé pravdy Bohem dané, sv. Otcové a sněmy při čerpání z tak zvaných teologických pramenů, nezřídka čerpali důkazy také z této posvátné nauky; tak na příklad učinil Náš předchůdce nezapomenutelné paměti Pius IX., když vyhlásil Neposkvrněné početí Panny Marie. Podobně církev a sv. Otcové, kdykoliv se jednalo o pravdy sporné nebo uvedené v pochybnost, neopomenuli hledat vysvětlení v úctyhodných obřadech, které se nám zachovaly ze starých dob. A tak máme onen známý a úctyhodný výrok: „Zákon modlitby ať stanoví zákon víry.“ (Legem credendi lex statuat supplicandi“. (De gratia Dei, „Indiculus“). Posvátná liturgie tedy neurčuje, ani neustanovuje katolickou víru neomezeně a svou vlastní mocí, ale spíše, poněvadž je vyznáním nebeských pravd, které podléhají nejvyššímu učitelskému úřadu církve, může poskytnout důkazy a svědectví nemalé ceny k osvětlení některého článku křesťanské nauky. Chceme-li naprosto a obecně rozlišit a vymezit vzájemné vztahy mezi vírou a posvátnou liturgií, pak můžeme právem říci: „Zákon modlitby ať stanoví zákon víry.“ Totéž je také třeba říci, jedná-li se o ostatní božské ctnosti: „Ve ... víře, naději a lásce se vždy modlíme neochabující touhou.“ (Sv. Augustin, Epist. 130 ad Probam 18).

 

IV – Vývoj a rozvoj liturgie

   48. Církevní hierarchie používala v každé době tohoto svého práva ve věcech liturgických; zavádí a uspořádává bohopoctu a obohacuje ji vždy novým leskem a krásou k Boží oslavě a k prospěchu křesťanů. Kromě toho neváhala změnit, co nepokládala za přiměřené – zachovávala však beze změny podstatu eucharistické oběti a svátosti – a neváhala přidat, co se zdálo vhodnější k rozmnožení cti Ježíše Krista a nejsvětější Trojice a ke vzdělání a spasitelnému povzbuzení křesťanského  lidu.

   49. Posvátná liturgie se totiž skládá jak z lidských, tak z božských prvků; tyto nemohou být lidmi zřejmě nijak měněny, poněvadž byly ustanoveny božským Vykupitelem, tyto však, pokud toho vyžadují potřeby doby, věcí a duší, mohou prodělat různé změny, které schválila církevní hierarchie, opírající se o pomoc Ducha svatého. Odtud pochází ona pozoruhodná rozmanitost východních a  západních obřadů, odtud pramení pozvolný vývoj význačných náboženských zvyků a úkonů zbožnosti, které byly v dřívějších dobách jen nepatrně naznačeny; odtud také vyplývá to, že jsou někdy opět povolána k používání zbožná ustanovení, na něž se během času zapomnělo. Toto všechno vydává svědectví o životě neposkvrněné Snoubenky Ježíše Krista během tolika staletí; vyjadřuje posvátnou mluvu, kterou ona používá, aby projevila svému božskému Snoubenci víru a nevyčerpatelnou lásku a rovněž tak i jí svěřeným národům; a zároveň dokazuje její moudrou vychovatelskou starostlivost, aby vzbudila a denně rozmnožovala ve věřících „smýšlení Kristovo.“

   50. Je, po pravdě řečeno, nemálo příčin, kterými se vysvětluje a rozvíjí vývoj posvátné liturgie v dlouhých a slavných dějinách církve.

   51. Tak na příklad, když byla určitěji a bohatěji prohlášena katolická nauka o Vtěleném Slovu Božím, o nejsvětější svátosti a o eucharistické oběti a také o Matce Boží, Panně Marii, byly zavedeny nové obřady, jimiž to světlo, které nádherně zazářilo z prohlášení učitelského úřadu církve, lépe a jasněji se obráželo v liturgických úkonech, aby mohlo snáze proniknout do myslí a srdcí křesťanského lidu.

   52. Další rozvoj církevního řádu při udílení svátostí, jako na příklad při udílení svátosti pokání, zřízení a pak zrušení katechumenátu, přijímání nejsvětější svátosti pod jednou způsobou v latinské církvi, přispěl nemálo ke změnám starých obřadů a k pozvolnému zavádění nových obřadů, které zřejmě lépe odpovídaly změněným ustanovením.

   53. K tomuto vývoji  a k těmto změnám značně přispěly zbožné úkony, které nejsou úzce spojeny s posvátnou liturgií a které se podle podivuhodného úradku Božího zrodily v následujících stoletích a mocně se rozšířily mezi lidem: jako na příklad den ode dne vzrůstající a horlivější úcta k nejsvětější svátosti, úcta k přehořkému utrpení našeho Spasitele, k nejsvětějšímu Srdci Páně. K Rodičce Boží Panně Marii a k jejímu nejčistšímu Snoubenci.

   54. Mezi vnějšími okolnostmi měly svou část jednak veřejné poutě ke hrobům mučedníků konané ze zbožnosti,  jednak zachovávání určitých postů ustanovených za týmž cílem, jednak také kajícné průvody a shromáždění ve stanovených kostelech, které se konaly v tomto slavném městě a jichž se nezřídka účastnil i sám papež.

   55. Snadno také pochopíme, jak rozvoj krásných umění, zvláště stavitelství, malířství a hudby, měl nemalý vliv při stanovení a různém uzpůsobení vnějších prvků posvátné liturgie.

   56. Stejného práva v otázkách liturgických použila církev, aby chránila posvátnost bohopocty proti zlořádům opovážlivě zavedeným soukromými osobami i církevními obcemi. A tak, když se během XVI. století množily úkony a zvyky tohoto druhu a když soukromé podněty uváděly v nebezpečí neporušenost víry a zbožnosti k velkému prospěchu bludařů a k šíření jejich bludů, stalo se, že Náš předchůdce nesmrtelné paměti Sixtus V. na obranu právoplatných církevních obřadů a k zábraně pronikání nesprávných obřadů ustanovil 1588 Kongregaci obřadů (Const. Immensa, 22.1.1588) této kongregaci i dnes přísluší právo pořádat a předpisovat s bdělou pečlivostí všechno, co se týká posvátné liturgie (C.I.C. can 253).

 

V – tento vývoj nemůže být ponechán úsudku soukromníků

   57.  Proto nejvyšší velekněz má právo schválit a stanovit jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a změnit ty, které uznává za nutné. (Srv. C.I.C., can. 1257). Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdít, aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě zachovávány. (Srov. C.I.C. can., 1261). Není tedy možné ponechat úsudku soukromníků, třeba jsou z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci, které se vztahují k náboženskému životu křesťanské společnosti, k vykonávání kněžství Ježíše Krista a k bohopoctě, k vydávání povinné úcty nejsvětější Trojici, Vtělenému Slovu, jeho vznešené Rodičce i ostatním nebešťanům a ke spáse lidí; z téhož důvodu není nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony, které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jednotou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s neporušeností katolické víry.

   58. Církev je nepochybně živým organizmem a proto i v těch věcech, které se týkají posvátné liturgie, roste a rozvíjí se a přizpůsobuje se okolnostem a požadavkům jak se naskytnou během času, zachovávají a chrání však neporušenost své nauky. Je však nutno přísně zavrhnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti, nebo dávají znovu obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se, ctihodní bratři, ne bez veliké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých:  nechybějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistické užívají lidového jazyka, kteří některé svátky – které byly  z důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny – přenášejí na jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejných modliteb vyškrtli posvátné texty Starého zákona, poněvadž je nepokládají  za vhodné a přiměřené naší době.

   59. Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.

   60. Stejným způsobem musíme posuzovat pokusy jednotlivců o obnovení některých starých obřadů a úkonů. Liturgie staré doby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledíme-li jedině na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledem k pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější liturgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadž vznikly pod vlivem Ducha svatého, který je stále v církvi přítomen až do skonání věků, (Srv. Mat. 28, 20) a jsou prostředkem, kterého vznešená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastnění svatosti lidem.

   61. Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zahrnuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí.

   62. Jako totiž žádný rozumný katolík nemůže odmítnout vyjádření křesťanské nauky, kterou církev osvícena a řízena Duchem svatým usnesla a přikázala k velkému užitku v novější době, proto, aby se mohl vrátit k starým vyjádřením prvních sněmů církevních anebo nemůže odmítnout platné zákony, aby  se vrátil k předpisům starých pramenů kanonického práva, tak stejným způsobem, jedná-li se o liturgii, nebyl by zřejmě veden pravou a rozumnou horlivostí ten, kdo by se chtěl vrátit ke starým obřadům a zvyklostem a odmítal nové směrnice, zavedené z vůle Boží Prozřetelnosti pro změnu poměrů.

   63. Tento způsob myšlení a jednání dává oživnout přemrštěnému a nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským; zároveň se snaží obnovit ony mnohonásobné omyly, které byly příčinou, proč tento sněm byl svolán, a které potom z něho vyšly ne bez velké škody pro duše a které církev, poněvadž je bdělým strážcem „pokladu víry“, jenž jí byl svěřen božským Zakladatelem, plným právem odsoudila (Srv. Pius VI., Const. Auctorem Fidei, 28.8.1794, nn. 31-34, 39, 62, 69-74). Vždyť přece nepěkné úmysly a pokusy toho druhu směřují k tomu, aby podvrátily a zlehčily posvětnou činnost, s níž posvátná liturgie vede spasitelně k nebeskému Otci přijaté syny Boží.

   64. Všechno tedy děj se tak, aby bylo zachováno nutné spojení s církevní hierarchií. Nikdo ať si neosobuje právo být si sobě samému zákonem a podle své vlastní libosti jej ukládat i jiným.  Jedině nejvyšší velekněz jako nástupce svatého Petra, jemuž svěřil božský Vykupitel úkol pásti celé stádce, (Srv. Jan 21, 15-17) a spolu s ním biskupové, které v závislosti na Svaté Stolici „Duch svatý ustanovil ... by spravoval církev Boží“ (Skutky 20, 28) mají právo a povinnost spravovat křesťanský lid. Proto, ctihodní bratři, kdykoliv chráníte svou autoritu – používajíce, je-li třeba, i spasitelné přísnosti – nejen plníte svou povinnost, nýbrž i obhajujete samou vůli Zakladatele církve.

 

 

část druhá

Úcta k eucharistii

 

I – podstata eucharistické oběti

   65. Srdcem a středem křesťanského náboženství je tajemství nejsvětější svátosti, kterou kdysi ustanovil nejvyšší velekněz Kristus a kterou jeho služebníci v církvi z jeho vůle neustále obnovují. Poněvadž se jedná o věci z posvátné liturgie nejdůležitější, pokládáme za vhodné zdržet se poněkud při tom a obrátit vaši pozornost, ctihodní bratři, k této velmi závažné otázce.

   66. Kristus Pán, „kněz na věky podle řádu Melchisedechova“ (Ž 109,4), jenž, „poněvadž miloval své, kteří byli ve světě“ (Jan 13,1),  při poslední večeři té noci, ve které byl zrazen, aby zanechal církvi, své milované snoubence, viditelnou oběť (jak toho vyžaduje lidská přirozenost), kterou by se zpřítomňovala krvavá oběť, která jedenkrát měla být na kříži přinesena, a památka na ni trvala až do konce světa a její spásonosná síla se nám přivlastňovala na odpuštění těch hříchů, kterých se denně dopouštíme,  ... tělo a krev svou obětoval pod způsobami chleba a vína Bohu Otci a pod týmiž způsobami dal apoštolům  (které tehdy ustanovil kněžími Nového zákona), aby je přijímali, a přikázal jim a jejich nástupcům v kněžství, aby je obětovali“. (Trident., sez. 22, hl. 1.)

   67. Vznešená oběť oltáře není pouhou a prostou připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista, ale pravou a skutečnou obětí, v níž nejvyšší velekněz se nekrvavě obětuje, koná to, co již jednou na kříži učinil přinášeje sebe sama věčnému Otci v oběť  nejpříjemnější. „Jeden  … a týž je obětní dar; tentýž obětník, který se nyní obětuje službou kněží, tehdy sám sebe na kříži přinesl v oběť; jenom způsob obětování je rozdílný.“ (Trident., sez. 22, hl. 1).

   68. Týž je tedy kněz Ježíš Kristus, jehož svatou osobu zastupuje jeho služebník. Tento se připodobňuje pro své kněžské svěcení nejvyššímu veleknězi a má moc, aby jednal silou a jménem samého Krista (Jan Zlatoústý, In Ioann. Hom.,. 86,4).

   69. Týž je také obětní dar, totiž božský Vykupitel podle své lidské přirozenosti a se svým skutečným tělem a svou krví. Rozdílný je však způsob, jímž se Kristus obětuje. Neboť na kříži přinesl Bohu v oběť sebe sama a svoje bolesti, a obětování obětního daru bylo vykonáno krvavou smrtí, kterou svobodně podstoupil. Na oltáři však pro oslavený stav jeho lidské přirozenosti „smrt nad ním již nepanuje“ (Řím. 6,9), a proto je nemožné vylít krev; ale Boží moudrost našla podivuhodný způsob, jak znázornit oběť našeho Vykupitele vnějšími znameními, které jsou symboly smrti. Neboť „přepodstatněním“ chleba v tělo a vína v krev Kristovu, je skutečně přítomné jak jeho tělo, tak i jeho krev: svátostné způsoby pak, pod nimiž je přítomen, představují krvavé oddělení těla a krve. A tak památka jeho skutečné smrti na kalvárii se opakuje v každé mešní oběti, protože se oddělenými symboly naznačuje a ukazuje, že Ježíš Kristus je ve stavu oběti.

   70. Tytéž jsou konečně předem stanovené úmysly: první z  nich je oslava nebeského Otce. Od dětství až do smrti hořel Ježíš touhou po oslavě Boží a s kříže vystoupila oběť jeho krve do nebe jako líbezná vůně.  A aby tento chvalozpěv nikdy nepřestal, spojují se v eucharistické oběti údy se svou božskou Hlavou a sní, s anděly společně pějí věčné chvály Bohu (Srov. Římský  misál, preface) přinášejíce všemohoucímu Otci všechnu čest a chválu (Srov. tamtéž, kánon).

   71. Druhým úmyslem je vzdávání povinných díků Bohu. Pouze božský Vykupitel, jako nejmilejší Syn věčného Otce, kterému byla známa Otcova nesmírná láska, mu mohl  podat důstojný chvalozpěv díků. To měl na zřeteli a to sám chtěl, když „poděkoval“ (Marek 14,23) při poslední večeři. To nepřestal činit i když visel na kříži a nepřestává to činit ani při vznešené oběti na oltáři, která znamená právě děkování či eucharistii. A to proto, poněvadž to „věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno“ (Římský misál, preface).

   72. Třetí úmysl je očistný a smírný. Nikdo jiný než Kristus nemohl jistě učinit zadost všemohoucímu Bohu za hříchy lidského pokolení; chtěl se tedy sám na kříži obětovat jako „oběť smírná za hříchy naše, ale nejenom za naše hříchy, nýbrž i za (hříchy) celého světa. (1.Jan 2,2). Ale na oltářích se právě tak každodenně obětuje za naše vykoupení, abychom byli vysvobozeni od věčného zatracení a byli připočteni ke stádci vyvolených. A to nejenom pro nás, kteří žijeme tímto smrtelným životem, nýbrž „pro všechny, v Kristu odpočívající, kteří nás předešli se znamením víry a odpočívají spánkem pokeji“ (Římský misál, kánon), neboť ať žijeme, nebo umíráme, „od jediného a téhož Krista se neodlučujeme“ (Sv. Augustin, De Trinit., lib. 13, c. 19).

   73. Čtvrtým úmyslem je prosba. Člověk jako marnotratný syn všechen majetek přijatý od nebeského Otce utratil a promarnil a proto upadl do nejvyšší bídy a strádání. Ale s kříže Kristus „obětoval … s křikem silným a se slzami prosby a modlitby a byl vyslyšen pro svou uctivost“ (Žid. 5,7). Také na posvátných oltářích je našim účinným prostředníkem u Boha, abychom byli naplněni vším požehnáním a milostí.

   74. Je tedy snadno pochopitelné, proč posvátný  Tridentský sněm prohlašuje, že eucharistickou obětí se nám uděluje spasitelná síla kříže na odpuštění našich každodenních chyb (Srv. sez. 22 hl. l.)

   75. Apoštol národů pak, prohlašuje přehojnou plnost a dokonalost oběti kříže, praví, že Kristus jednou obětí zdokonalil navždy ty, kteří se posvěcují (Srv. Žid. 10,14). Zásluhy této oběti, poněvadž jsou nekonečné a nesmírné, nemají hranic: zasahují veškeré lidstvo všech časů a všech míst, poněvadž je zde knězem a obětním darem Bohočlověk, protože jeho oběť  a také jeho poslušnost vůle věčného Otce byla naprosto dokonalá a protože on sám chtěl umřít jako Hlava lidského pokolení. „Viz jak se projednává naše vykoupení: Kristus visí na dřevě: viz za jakou cenu kupuje: … krev prolil, za svou krev koupil, koupil za krev nevinného Beránka, koupil za krev jediného Syna Božího. Kupcem je Kristus; majetkem je celý svět.“ (Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 147, n.16).

   76. Toto vykoupení však nedosahuje ihned svého plného účinku; je nutné, aby Kristus, když vykoupil svět nejdražší cenou sebe samého, se ujal skutečného a plného vlastnictví lidských duší. Proto, aby bylo pro každého jednotlivce a pro všechna pokolení až do konce věků dokonáno vykoupení a spasení a aby  bylo Bohu milé, je naprosto nutné, aby se každý dostal do živého spojení s obětí kříže a tak, aby mu byly  přivlastňovány zásluhy, které z ní plynou. Lze říci, že Kristus zřídil na kalvárii očistnou a spásonosnou nádrž, kterou naplnil svou prolitou krví: neponoří-li se však lidé do jejich vln a tam se ze skvrn svých hříchů neočistí,  pak zajisté nemohou být očištěni a spaseni.  

   77. Aby se tedy krví Beránkovou očistili jednotliví hříšníci, je nutná spolupráce věřících.  Třebaže Kristus, povšechně řečeno, usmířil s Otcem celé lidské pokolení svou krvavou smrtí, přece chtěl, aby všichni přistupovali a byli přiváděni k jeho kříži a to především skrze svátosti a eucharistickou oběť, a tak aby dosáhli spásonosných plodů, které on získal na kříži. Touto činnou a osobní účastí se jednak údy denně více připodobňují své božské Hlavě, jednak také spása prýštící z Hlavy se vlévá do údů, takže každý z nás může opakovat slova svatého Pavla: „S Kristem ukřižovaným jsem; žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus“. (Gal. 2,19,20). Jak jsme již při jiné příležitosti stručně a případně řekli, Ježíš Kristus, „umíraje na kříži daroval své církvi nesmírný poklad vykoupení, aniž  ona k němu nějak přispěla; když se však jedná o rozdělování tohoto pokladu, nejen že se sdílí se svou neposkvrněnou Snoubenkou o tuto posvátnou činnost, nýbrž chce, aby vyrůstala jaksi i z jeho přispění“. (Encyklika Mystici Corporis, 29.6.1943).

   78. Vznešená oběť oltářní je výtečným nástrojem, kterým se rozdělují věřícím zásluhy plynoucí  s kříže božského Vykupitele; „kdykoliv se slaví památka této oběti, koná se dílo našeho vykoupení“ (Římský misál, sekreta 9. neděle po sv. Duchu). Mešní oběť nejen že nezmenšuje důstojnost krvavé oběti, nýbrž spíše, jak říká Tridentský sněm (Srv. sezení 22, hl. 2 a kánon 4), zdůrazňuje její nutnost. Zatím co se každodenně obětuje, napomíná nás, že není jiné spásy, leda v kříži Pána našeho Ježíše Krista; (Srv. Gal. 6,14), že však Bůh sám chce pokračování této oběti „od východu slunce až na západ“ (Mal. 1,11), aby nebyl nikdy přerušen hymnus chvály a díků, který lidé dluží Tvůrci proto, poněvadž potřebují jeho neustálé pomoci a potřebují krev božského Vykupitele k smytí hříchů, které urážejí jeho spravedlnost.

 

II – účast věřících na eucharistické oběti

   79. Je tedy nutné, ctihodní bratři, aby všichni věřící považovali za svou hlavní povinnost a za nejvyšší důstojnost účast na eucharistické oběti; a to ne trpně, netečně a roztěkaně, nýbrž tak soustředěně a horlivě, že jsou co nejúže spojeni s nejvyšším veleknězem dle slov apoštolových: „To smýšlení mějte v sobě, které bylo i v Kristu Ježíši“ (Filip. 2,5), že spolu s ním a skrze něho obětují a spolu s ním se posvěcují.

   80. Je zajisté pravda, že Kristus je knězem, ale je knězem, pro nás, ne pro sebe, protože jménem celého lidského pokolení přináší věčnému Otci touhy a náboženské city; Ježíš je také obětním darem, ale za nás, poněvadž se obětuje místo hříšného člověka. Nuže slovo apoštolovo: „to smýšlení mějte v sobě, které bylo i Kristu Ježíši“ vyžaduje od všech křesťanů, aby si osvojili, pokud je to v lidské moci, stejný duševní stav, v němž byla duše božského Vykupitele, když sebe sama přinášel v oběť: totiž pokornou poddanost mysli, adoraci, čest, chválu a díky svrchované Boží velebnosti. Vyžaduje kromě toho od nich, aby si osvojili také stav obětního daru: sebezápor podle přikázání evangelia, dobrovolné a ochotné konání pokání, lítost a smír za vlastní hříchy.  Jedním slovem vyžaduje, abychom všichni s Kristem tajemně umřeli, takže abychom mohli říci s Pavlem: „S Kristem jsem ukřižován“ (Gal.2,19).

   81. Je velmi nutné, abyste svému stádci jasně vysvětlili, jak ta skutečnost, že se věřící účastní eucharistické oběti, nijak neznamená, že mají moc kněžskou.

   82. I dnes se totiž, ctihodní bratři, někteří vracejí  k bludům dávno již odsouzeným (Srv. Trident. sez. 23 hl. 4) a učí, že Nový zákon zná jedině kněžství, které patří všem pokřtěným, a že příkaz, který dal Ježíš Kristus při poslední večeři apoštolům, aby konali to, co sám učil, se přímo vztahuje na celou církev věřících a teprve později vzniklo kněžství hierarchické. Proto tvrdí, že jen lidu se dostává pravé kněžské moci, zatím co kněz jedná pouze z úřadu, který mu svěřila obec. V důsledku toho pokládají eucharistickou oběť za  pravou a skutečnou „koncelebraci“ a domnívají se, že je lépe, aby kněží společně se shromážděným lidem koncelebrovali, než aby přinášeli oběť soukromě v nepřítomnosti lidu.

   83. Je zbytečné vykládat, do jaké míry tyto lákavé omyly odporují oněm pravdám, o nichž jsme se nahoře zmínili, když jsme pojednávali o místu, které patří knězi v tajemném Těle Kristově. Připomínáme jen, že kněz jen proto jedná místo lidu, protože zastupuje osobu našeho Pána Ježíše Krista, pokud je Hlavou všech údů a za ně se obětuje; proto přistupuje k oltáři jako služebník Kristův, nižší než Kristus, ale vyšší než lid. (Srv. sv. Robert Bellarmin, De Missa, , cap. 4). Naproti tomu lid, který žádným způsobem nepředstavuje osobu božského Vykupitele, ani není prostředníkem mezi  sebou a Bohem, nemůže být nikdy nositelem kněžské moci.

a) pokud ji přinášejí společně s knězem

   84. Toto vše je známo s jistotou víry; je však  třeba říci, že i věřící obětují dar, ovšem v jiném smyslu.

   85. Velmi jasně to prohlásili někteří Naši předchůdci a církevní učitelé. „Nejenom kněží obětují – tak Innocenc III. nesmrtelné paměti – nýbrž i všichni věřící; neboť co se zvláštním způsobem dokonává službou kněží, to se děje povšechně přáním věřících“ (De Sacro Altaris Mysterio, 3,6). Je dobré uvést v této souvislosti alespoň jeden z mnoha výroků svatého Roberta Bellarmina: „Oběť – praví – se přináší především v osobě Kristově. Proto obětování, které následuje po proměnění, dosvědčuje, že celá církev souhlasí s obětováním vykonaným Kristem a spolu s ním obětuje“ (De Missa, 1. cap. 27).

   86. Rovněž obřady a modlitby eucharistické oběti neméně jasně naznačují a ukazují, že obětní dar přinášejí kněží ve spojení s lidem. Vždyť nejen přisluhovatel svatých tajemství po obětování chleba a vína, když se obrátí k lidu jasně říká: „Modlete se bratři, aby moje i vaše oběť příjemnou se stala u Boha, Otce všemohoucího“ (Římský misál, mešní řád), nýbrž i modlitby, jimiž se přinášejí Bohu božský obětní dar, jsou pronášeny většinou v množném čísle; v nich je také nejednou naznačováno, že i lid má účast na  této vznešené oběti jako spoluobětník. Říká se na příklad: „Za které ti přinášíme, nebo kteří tobě přinášejí … tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i veškeré čeledi své, prosíme, Pane, abys usmířen přijal … My služebníci tvoji ale i lid tvůj svatý, přinášíme přejasné velebnosti tvé z tvých darů a údělů oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou“ (Tamtéž, mešní kánon)

   87. Není ani divu, že věřící jsou povýšeni k takové důstojnosti. Vždyť očistnou koupelí křtu se všichni křesťané stávají údy tajemného Těla Krista-kněze a pro nezrušitelné znamení, které se vtiskuje do jejich duše, jsou určeni k bohoslužbě; a tak se přiměřeně svému stavu stávají účastnými kněžství Kristova.

   88. V katolické církvi lidský rozum osvícený vírou vždycky usiloval, aby si získal co největší možné poznání Božích věcí. Je proto přirozené, že se křesťanský lid zbožně táže, v jakém smyslu se praví v kánonu eucharistické oběti, že i on ji obětuje. Abychom tedy splnili toto zbožné přání, rádi zde tuto otázku stručně a jasně vyložíme.

   89. Především jsou to důvody vzdálené; nezřídka se totiž stává, že věřící, účastnící se posvátných obřadů,  pronášejí modlitby střídavě s modlitbami kněze; někdy se také stává – ve starých dobách se to stávalo častěji – že přinášejí služebníkům oltáře chléb a víno, aby se staly tělem a krví Kristovou; a konečně, že za jejich almužny přináší kněz za ně božský obětní dar.

   90. Je však také hlubší důvod proč lze říci, že všichni křesťané, zvláště ti, kteří jsou přítomni u oltáře, obětují.

   91. Aby v této velmi důležité otázce nevznikl zhoubný omyl, je třeba, abychom přesně stanovili význam slova „obětovati“. Nekrvavá oběť, při níž jest Kristus ve stravu oběti přítomen na oltáři, jakmile jsou vyslovena  konsekrační slova, je vykonána samým knězem, pokud zastupuje osobu Kristovu, ne však pokud zastupuje osobu věřících. Poněvadž však kněz klade božský obětní dar na oltář, přináší jej Bohu Otci jako oběť k oslavě nejsvětější Trojice a k dobru celé církve. Této oběti se v užším smyslu věřící účastní způsobem jim přiměřeným a to z dvojího důvodu: protože totiž přinášejí oběť nejen skrze ruce kněze, nýbrž i v určitém smyslu spolu s ním; a pro tuto účast se vztahuje k liturgické bohopoctě také oběť lidu.

   92. Že však věřící  přinášejí oběť skrze ruce kněze, je patrné z toho, že služebník oltáře zastupuje osobu Krista jako Hlavy, obětující jménem všech údů; proto se právem  říká, že celá církev skrze Krista přináší obětní dar. Když se pak říká, že zároveň s knězem obětuje lid, netvrdí se tím, že údy církve nejinak než sám kněz vykonávají viditelný liturgický obřad – což přísluší jedině knězi Bohem k tou určenému – nýbrž že spojuje svá přání chvály, prosby, smíru a díkůčinění s přáním či úmyslem kněze, ano, samého nejvyššího Kněze, aby byly podány Bohu Otci  při obětování obětního daru a také vnějším obřadem kněze. Je totiž nutné, aby vnější obřad obětování povahou vyjadřoval niternou bohopoctu: oběť Nového zákona pak naznačuje onu nejvyšší úctu, s níž sám hlavní obětník, jímž je Kristus a s ním a skrze něho všechny jeho tajemné údy patřičně Boha uctívají.

   93. S velikou radostí jsme přijali zprávu, že tato nauka, zvláště v této poslední době pro horlivý zájem mnohých o liturgické otázky, byla postavena do správného světla. Nemůže však nepolitovat přehánění a překrucování pravdy, která se nesrovnávají s pravými příkazy církve.

   94. Někteří totiž  vůbec zavrhují mše, které se slouží soukromě a bez účasti lidu, jakoby se odchylovaly od prvotního způsobu obětování; nechybějí ani hlasy, které tvrdí, že kněží nemohou přinášet božskou oběť na více oltářích, protože tímto jednáním rozvracejí obec věřících a porušují její jednotu: a dokonce nechybějí ani takoví, kteří zacházejí až tak daleko, že pokládají za nutné potvrzení a schválení oběti lidem, aby mohla nabýt své síly a účinnosti.

   95. Nesprávně se v této věci poukazuje na sociální povahu eucharistické oběti. Neboť kdykoliv kněz obnovuje to, co božský Vykupitel vykonal při poslední večeři, skutečně se dokonává oběť: a tato oběť má vždycky a všude, nutně a svou vlastní podstatou ráz veřejný a sociální, neboť ten, kdo ji obětuje, jménem Kristovým a věřících, jejichž je Hlavou božský Vykupitel a přináší ji Bohu za svatou církev katolickou a za živé a za mrtvé. (Římský misál, mešní kánon). A to se nepochybně děje, ať jsou věřící přítomni – a my si přejeme a doporučujeme, aby se účastnili v co nejhojnějším počtu a co nejzbožněji – nebo nejsou, protože se nijak nevyžaduje, aby lid schválil, co koná přisluhovatel svatých tajemství.

   96. Ač tedy z toho, co jsme právě vyložili, jasně vysvítá, že se svatá mešní oběť platně obětuje jménem  Kristovým a církve a že nepozbývá ani své užitky sociální i když je sloužena knězem bez ministranta, přece pro důstojnost tohoto vznešeného tajemství si přejeme a naléhavě žádáme – jak ostatně Matka Církev přikázala – aby žádný kněz nepřistupoval k oltáři, není-li přítomen ministrant, který by mu přisluhoval a odpovídal, jak předpisuje kánon 813.

 

b) pokud musí sami sebe obětovat jako obětní dar

 

   97. Aby však obětování, jímž v této mešní oběti věřící přinášejí božský obětní dar nebeskému Otci, dosáhlo plného účinku, je třeba ještě jiné věci: je totiž nutné, aby sami sebe obětovali jako obětní dar.

   98. Toto obětování se neomezuje jen na liturgickou oběť. Kníže apoštolské totiž chce, abychom proto, že jsme jako živé kameny stavěni na Krista, mohli jako  „kněžstvo svaté podávat duchovní oběti příjemné Bohu skrze Ježíše Krista; (1. Petr, 2,5) apoštol Pavel pak bez jakéhokoliv rozlišení času napomíná křesťany těmito slovy: „Proto napomínám vás,… abyste vydali tělo své v oběť živou, svatou, Bohu libou, by to bylo duchovní bohoslužbou vaší.“ (Řím. 12,1). Ale když především věřící se účastní liturgického úkonu s takovou zbožností a pozorností, že se o nich opravdu může říci: „jejichž víra je tobě známa a povědoma zbožnost“ (Římský misál, mešní kánon)  stane se, že víra každého z nich tím odhodlaněji působí skrze lásku, že rozkvétá a rozohňuje se zbožnost, že se všichni zasvětí horlivostí o slávu Boží a usilovně zatouží co nejvíce se přizpůsobit Ježíši Kristu, který vytrpěl nejkrutější muka, aby se spolu s nejvyšším knězem a skrze něho obětovali jako duchovní oběť.

   99. Tomu nás učí také povzbuzení, které biskup pronáší jménem církve k posvátným služebníkům v den jejich svěcení: „Uvědomujte si, co konáte. Žijte podle toho, co činíte, abyste, slavíce tajemství smrti Páně, umrtvovali v údech svých všechny nepravosti a zlé žádosti.“ (Pontif. Rom.,De ordinatione presbyteri). A téměř stejným způsobem se napomínají v posvátných liturgických knihách věřící, kteří přistupují k oltáři, aby se účastnili posvátných tajemství: „Budiž na tomto … oltáři ctěna nevinnost, obětuj se tam pýcha, znič se hněv, buď zraněna rozkoš a každá žádostivost těla, obětuj se místo hrdliček oběť čistoty a místo holoubátek oběť nevinnosti“. (Tamtéž, De altaris consecrat., Praefatio).  Když tedy stojíme kolem oltáře, musíme proměnit duši tak, aby úplně vyhasl každý hřích, který v ní je, a aby se s veškerou péčí obnovovalo a posilovalo všechno to, co skrze Krista dává život nadpřirozený: a tak se spolu  s neposkvrněnou obětí stáváme obětním darem příjemným Bohu Otci.

   100. Církev všemožně usiluje, aby pomocí předpisů posvátné liturgie co nejvhodnějším způsobem uskutečnila toto svaté předsevzetí. K tomu směřuje nejenom čtení, výklady evangelia a jiná kázání posvátných služebníků a veškerý cyklus tajemství, které se nám připomínají během celého roku, ale také i roucha a posvátné obřady a jejich vnější pomůcky; účelem tohoto všeho je, aby „se připomínala velebnost tak veliké oběti a povzbudily se mysli věřících těmito viditelnými znameními zbožnosti a úcty k patření na nejvznešenější věci, které se v této oběti ukrývají.“ (Srv. Trident., sez. 22 hl. 2).

   101. Všechny prvky liturgie směřují tedy k tomu, aby se vytvořil v naší duši obraz božského Vykupitele skrze tajemství kříže podle slova apoštola národů: „S Kristem ukřižován jsem; žiji pak již nikoliv já, nýbrž žije ve mně Kristus“. (Gal. 2, 19, 20).Proto se stáváme obětním darem spolu s Kristem k větší slávě Otcově.

   102. K tomu tedy věřící, kteří v eucharistické oběti přinášejí božský obětní dar, musí obracet a pozvedat svou duši. Jestli totiž, jak píše sv. Augustin, leží na stole Páně naše tajemství, je to sám Kristus Pán“ (Srv. Sermo. 272) pokud je Hlavou a symbolem onoho spojení, jímž se stáváme tělem Kristovým (Srv. 1. Kor. 12,27) a údy jeho Těla, (Sv. Efez. 5,30) jestli sv. Robert Bellarmin podle nauky hipponského učitele učí, že v mešní oběti je naznačena celková oběť, jíž se celé tajemné Tělo Kristovo, tj. celé vykoupené město Boží, obětuje Bohu skrze Ježíše Krista velekněze, (Srv. sv. R. Bellarmin, De Missa, 2,cap. 8) pak nelze najít nic správnějšího a nic spravedlivějšího, než abychom se také my všichni spolu s Hlavou, která pro nás trpěla, obětovali věčnému Otci. Ve svátosti oltářní se podle téhož Augustina církvi ukazuje, že v oběti, kterou obětuje, je také sama obětována. (De Civ.Dei, lib.10,cap. 6).

   103. Ať tedy věřící dobře uváží, k jaké důstojnosti je povznesla křestní koupel; a ať se nespokojují při účasti na eucharistické oběti s povšechným úmyslem, jak se sluší na údy Kristovy a na syny Církve, nýbrž ať svobodně a úzce spjatí s Veleknězem a s jeho služebníkem na zemi v duchu posvátné liturgie sjednocují se s ním zvláště ve chvíli konsekrace božské hostie a ať ji obětují spolu s ním, když se pronášejí ona slavnostní slova: „Skrze něho, s ním a v něm jest tobě, Bohu Otci všemohoucímu, v jednotě Ducha svatého všecka čest a chvála po všechny věky věků, (Římský misál, mešní kánon) a na tato slova lid odpovídá: „Amen“. Ať také křesťané nezapomínají, aby spolu s božskou ukřižovanou Hlavou obětovali sebe samé, své starosti, bolesti, úzkosti, ubohost a potřeby.

 

c) prostředky, jak podnítit tuto účast

   104. Chválu si zaslouží ti, kteří pro usnadnění a k načerpání většího užitku z účasti křesťanského lidu na eucharistické oběti se snaží těmto dát do rukou „Římský misál“, takže věřící, spojeni s knězem, se s ním modlí týmiž slovy a se stejným smýšlením, jako má církev; podobně jsou hodni chvály ti, kteří chtějí udělat z liturgie i zevně posvátný úkon, kterého se zúčastní opravdu všichni přítomní. Toho lze dosáhnout různými způsoby: když totiž všechen lid podle předpisů o posvátných obřadech buď ukázněně odpovídá na slova kněze, nebo zpívá vhodně podle různých částí mešní oběti, nebo dělá oboje, anebo konečně, když při slavné mši střídavě odpovídá na modlitby služebníků Ježíše Krista a připojuje se k nim při liturgickém zpěvu.

   105. Ale tyto způsoby účasti na mešní oběti jsou teprve hodny chvály a doporučení, když svědomitě zachovávají příkazy církve a směrnice posvátných obřadů. Slouží hlavně k tomu, aby živily a rozdmychávaly zbožnost křesťanů a jejich úzké spojení s Kristem a s Jeho viditelným služebníkem a aby povzbuzovaly ono smýšlení a vnitřní vlohy, jimiž se naše duše musí připodobňovat nejvyššímu knězi Nového zákona. Nicméně, ačkoliv vnějším způsobem dokazují, že oběť pro její podstatu, pokud je vykonána Prostředníkem mezi Bohem a lidmi, (Srv. 1. Tim. 2,5) je třeba považovat za úkon celého tajemného Těla Kristova, nejsou však nutné, aby vytvářely její veřejný společný ráz.  Kromě toho „recitovaná“ mše nemůže nahradit slavnou mši, která, i když se slouží za přítomnosti pouhých posvátných přisluhovatelů, zachovává si svou zvláštní důstojnost pro velebnost svých obřadů a pro bohatost svých úkonů: ačkoliv velice vzrůstá její lesk a její sláva, účastní se jí, jak si přeje církev, četný a zbožný lid.

   106. Je třeba ještě poznamenat, že jsou mimo pravdu a mimo cestu zdravého rozumu ti, kdo pro klamné domněnky připisují všem těmto okolnostem takovou cenu, neváhají tvrdit, že posvátný úkon nemůže dosáhnout svého určeného cíle, budou-li tyto opomenuty.

   107. Nemálo věřících totiž není schopno používat „Římského misálu“, i když je vydán v mateřském jazyce; a ne všichni jsou schopni, aby správně, jak se sluší, pochopili liturgické obřady a úkony. Nadání, povaha a vlohy lidí jsou tak různé a rozdílné, že ne všichni mohou být stejně dojati a vedeni modlitbami, zpěvy nebo společně konanými posvátnými úkony. Kromě toho duševní potřeby a dispozice nejsou u všech stejné a ani nezůstávají stejné u téhož člověka. Kdo tedy, veden tímto předsudkem, se odváží říci, že tolik křesťanů se nemůže zúčastnit eucharistické oběti a požívat jejího dobrodiní? Mohou se jí zajisté zúčastnit jiným způsobem, který je pro některé snadnější: tak na příklad mohou zbožně rozjímat o tajemstvích Ježíše Krista anebo mohou konat jiná cvičení zbožnosti a modlit se jiné modlitby, které, i když se liší od posvátných obřadů formou, přece jim odpovídají svou povahou.

   108. Proto, Vás, ctihodní bratři, vybízíme, abyste ve své diecézi nebo církevní jurisdikci řídili a upravovali nejvhodnější způsob, jak se může lid účastnit liturgických úkonů podle směrnic daných „Římským misálem“ a podle příkazů Posvátné kongregace obřadů a Kodexu kanonického práva; tak totiž, aby se vše konalo s patřičným pořádkem a uctivostí a aby nikomu, i kdyby to byl kněz, nebylo dovoleno používat posvátných prostor k libovolným pokusům. K tomu cíli si také přejeme, aby v každé diecézi, jak již existuje komise pro posvátnou hudbu a umění, byla rovněž zřízena komise pro podporu liturgického apoštolátu, aby se pod vaší bdělou péčí všechno svědomitě konalo a podle předpisů Apoštolské Stolice.

   109. V řeholních domech pak nechť je přesně zachováváno všechno to, co vlastní konstituce v této věci stanovily, a rovněž ať se nezavádějí novoty, které by nebyly předem schváleny představenými.

   110. Jakkoliv se mohou různit vnější způsoby a okolnosti účasti lidu na eucharistické oběti a na jiných liturgických úkonech, je třeba vždy co nejusilovněji směřovat k tomu, aby se duše přítomných spojily s božským Vykupitelem pouty pokud možno co nejužšími a aby jejich život mohutněl vždy větší svatostí a denně více rostla sláva nebeského Otce.

 

III – přijímání nejsvětější svátosti

   111. Vznešená oltářní oběť je zakončena účastí na božské hostině. Ale, jak všichni vědí, k úplnosti této oběti se vyžaduje pouze, aby se kněz  nasytil nebeským pokrmem, ne však aby i lid – což je ostatně svrchovaně žádoucí – přistoupil ke svatému přijímání.

   112. Rádi při této příležitosti opakujeme úvahy Našeho  předchůdce  Benedikta XIV. o definicích Tridentského koncilu: „Předně … musíme říci, že žádnému věřícímu nesmí ani na mysl přijít myšlenka, že soukromé mše, při nichž přijímá jen kněz, ztrácejí proto cenu pravé, dokonalé a úplné nekrvavé oběti, ustanovené Kristem, a že se mají považovat za nedovolené. Věřící také ví nebo mohou být poučeni, že posvátný Tridentský koncil, který se opíral o nauku uchovávanou v nepřetržitém ústním podání církve, odsoudil novou a nesprávnou nauku Lutherovu, která se jí přičila. (Enc. Certiores effecti, 13. 11. 1742 § 1.) „Kdo říká, že mše, v nichž svátostně přijímá jediný kněz, jsou nedovolené a proto mají být zrušeny, budiž vyloučen z církve. (Trident. sez. 22, kánon 8)

   113. Odchylují se od cesty pravdy ti, kteří odmítají sloužit, nepřistupuje-li křesťanský lid k božskému stolu; a ještě více se odchylují ti, kteří, aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem    , záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a hostinu bratrského společenství a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.

   114. Je proto třeba ještě jedenkrát připomenout, že eucharistická oběť podstatně spočívá v nekrvavém obětování božského obětního daru, obětování, které se tajemně projevuje oddělením posvátných způsob a jejich obětováním věčnému Otci.  Svaté přijímání pak náleží k úplnosti oběti a k účasti na ní přijetím nejsvětější svátosti: a zatím co je naprosto nutné pro přisluhujícího obětníka, věřícím se jenom živě doporučuje.

   115. Jak však církev, jako učitelka pravdy, se snaží se vší péčí chránit čistotu katolické víry, tak, jako pečlivá matka svých synů, je živě povzbuzuje, aby se horlivě a často účastnili největšího daru našeho náboženství.

   116. Především si přeje, aby křesťané – zvláště když nemohou snadno přijmout skutečně eucharistický pokrm – jej přijímali alespoň svojí touhou, tak totiž, že s živou vírou, s duchem uctivě pokorným a plně oddaným vůli božského Vykupitele s nejvroucnější láskou se s ním spojují.

   117. Ale to jí nestačí. Poněvadž, jak jsme svrchu řekli, se můžeme účastnit oběti také svátostným přijímáním, požívajíce andělského chleba, proto Matka Církev, abychom účinněji „užitek vykoupení v sobě ustavičně cítili, (Římský misál, kolekta svátku Božího těla) opakuje všem svým synům pozvání Krista Pána: „Vezměte a jezte … To čiňte na mou památku“ (1. Kor. 11,24). Proto také Tridentský sněm jako ozvěna přání Ježíše Krista a jeho neposkvrněné Snoubenky důrazně vybízí, „aby při každé mši přítomní věřící přijímali eucharistii nejen duchovně, nýbrž i svátostně, aby jim tak vzešel hojnější užitek z této nejsvětější oběti.“ ( Sez. 22 hl. 6). Ba i Náš nesmrtelný předchůdce Benedikt XIV., aby se lépe a jasněji projevila účast věřících na téže božské oběti přijetím eucharistie, chválí zbožnost těch, kteří nejen touží sytit se nebeským chlebem, když jsou přítomni na mešní oběti, nýbrž raději chtějí požívat hostie konsekrované v téže oběti, ačkoliv, jak sám prohlašuje, se účastníme opravdové a skutečné oběti, i když se jedná o eucharistický chléb již předtím řádně konsekrovaný. Píše totiž toto: „ A ačkoliv se účastní téže oběti kromě těch, jimž sloužící kněz dává část obětního daru, který sám v téže mši přinesl, také ti, jimž kněz dává hostie, které se uchovávají, přece však proto církev nikdy nezakázala, ani nyní nezakazuje, aby kněz vyhověl zbožnosti a spravedlivému přání těch, kteří jsou přítomni mši a chtějí být připuštěni ke společenství na téže oběti, kterou i oni stejně přinášejí způsobem, který je jim přiměřený; dokonce schvaluje a přeje si, aby se to tak dělo, a  pokárala by ty kněze, jejichž vinou a nedbalostí by byla věřícím ona účast odepřena. (Enc. Certiores effecti, § 3.).

   118. Kéž by Bůh dal, aby všichni ochotně, radostně a svobodně vyhověli těmto starostlivým pobídkám církve: Kéž Bůh dá, aby se věřící účastnili třeba každý den, mohou-li, božské oběti nejen duchovně, nýbrž i přijetím nejsvětější svátosti  požívajíce tělo Ježíše Krista, které je obětováno za všechny věčnému Otci. Probouzejte, ctihodní bratři, v duších svěřených vaší péči touhu a nenasytný hlad po Ježíši Kristu: kéž jsou pro vaše poučování oltáře obklopeny dětmi a mládeží, aby obětovaly božskému Vykupiteli sebe, svou nevinnost a své nadšení; kéž často přistupují manželé, aby živili u svatého stolu a posíleni mohli pak vychovávat děti sobě svěřené podle smýšlení a podle lásky Ježíše Krista; kéž jsou zavoláni dělníci, aby  mohli přijmout účinný a nikdy neubývající pokrm, který obnovuje jejich síly a připravuje jim za jejich námahy věčnou odměnu v nebi; shromážděte konečně muže všech tříd a „přinuťte vejít“ (sv. Lukáš, 14,23); neboť toto jest chléb života, který všichni potřebují. Církev Ježíše Krista má tento chléb, aby nasytila touhy a přání našich duší, aby je úzce spojila s Ježíšem Kristem a aby se jim konečně stali „jedním tělem“ (1. Kor. 10,17) a sbratřili se všichni ti, kteří sedí u téhož nebeského stolu, aby s lámáním jediného chleba přijímali lék nesmrtelnosti. (Srv. sv. Ignác, muč., Ad Ephes., 20).

   119. Je také velmi vhodné – což ostatně liturgie stanovila -  aby lid přistupoval ve svatém přijímání potom, až kněz přijal s oltáře božský pokrm; a, jak jsme výše napsali, zasluhují pochvaly ti, kteří se účastní mše  a přijímají hostie konsekrované v téže oběti, takže se uskutečňuje „abychom, kdožkoli z tohoto podílnictví na oltáři svátostné Tělo a Krev Syna tvého přijmeme, všelikým požehnání nebeským a milostí naplněni byli. (Římský misál, mešní kánon).

   120 Přece však někdy nechybějí důvody a nejsou řídké, proč se rozděluje eucharistický chléb buď před anebo po téže oběti a proč také – když se svaté přijímání podává hned po přijímání kněze – se tak děje hostiemi již dříve proměněnými. I za takových okolností – jak jsme již připomenuli – se lid správně účastní eucharistické oběti a může často s větší snadností přistupovat ke stolu života věčného. Jestli se tedy církev snaží s mateřským porozuměním vyjít vstříc duchovním potřebám svých synů, tito ze své strany nemají snadno pohrdat tím, co radí posvátná liturgie, a mají vždy, kdykoliv tomu nebrání rozumný důvod, konat všechno to, čím se u oltáře jasněji projevuje živá jednota tajemného Těla.

   121. Když byl ukončen posvátný úkon, který je řízen zvláštními liturgickými směrnicemi, tím se nijak nezprošťuje povinnosti díkůčinění ten, kdo požil nebeský pokrm; ba dokonce se sluší, aby se po přijetí eucharistického chleba a po skončení veřejných obřadů soustředil a úzce spojen s božským Mistrem s ním setrvával, pokud mu to okolnosti dovolí, ve velmi vroucím a požehnaném rozhovoru. Odchylují se tedy od bezpečné cesty pravdy ti, kteří spíše ulpívají na slovech, než na myšlence a tvrdí a učí, že po skončení mše se nemá prodlužovat díkůvzdání nejen proto, že oltářní oběť je sama  svou podstatou vzdáním díků, nýbrž i proto, že to náleží k soukromé, osobní pobožnosti a ne k dobru celku.

   122. Ale naopak sama povaha svátosti vyžaduje, aby křesťan, který ji přijímá, z ní načerpal bohaté ovoce svatosti. Veřejné shromáždění křesťanské obce se ovšem rozpouští, ale je nutné, aby jednotlivci spojeni s Kristem nepřerušovali ve své duši zpěv chvály, „děkujíce vždycky za všechno ve jménu Pána našeho Ježíše Krista Bohu a Otci. (Efes. 5,20). K tomu nás vybízí také sama posvátná liturgie eucharistické oběti, když přikazuje, abychom se modlili těmito slovy: „dej, prosíme, abychom v ustavičném díkůčinění setrvali (Římský misál, postcommunio neděle v okt. Nanebevst.) … a nikdy neustali ve tvé chvále (Tamže, postcommunio neděle 1. po sv. Duchu). Má-li se tedy ustavičně Bohu děkovat a nikdy se nemá ustat v jeho chvále, kdo by se proto odvážil kárat církev nebo jí vytýkat, že radí svým kněžím (C.I.C., can. 810) a věřícím, aby po přijímání setrvali alespoň chvilku v rozmluvě s božským Vykupitelem, a že vložila do liturgických knih vhodné modlitby obdařené odpustky, aby se jimi posvátní služebníci vhodně připravili před sloužením a před rozjímáním a aby jimi po mši svaté projevili Bohu svou vděčnost? Posvátná liturgie je vzdálená tomu, aby potlačovala city každého křesťana, spíše je usnadňuje a povzbuzuje, aby se přizpůsobovaly Ježíši Kristu a aby skrze něho směřovaly k Otci; proto ona sama žádá, aby každý, kdo přistoupil ke stolu Páně, Bohu patřičně poděkoval.  Božský Vykupitel totiž rád naslouchá našim modlitbám, upřímně s námi rozmlouvá a poskytuje nám ve svém planoucím Srdci útočiště.

   123. Ba tyto úkony, každému vlastní, jsou naprosto nutné, abychom všichni hojněji čerpali z nadpřirozených pokladů, jimiž oplývá eucharistie, a abychom je podle svých možností rozdávali i ostatním, aby Kristus Pán dosáhl ve všech duších plnosti své moci.

   124. Proč bychom tedy, ctihodní bratři, nepochválili ty, kteří po přijetí eucharistického pokrmu, i když veřejně bylo propuštěno křesťanské shromáždění, prodlévají v důvěrném přátelství s božským Vykupitelem, nejen aby si s ním mile pohovořili, nýbrž aby mu děkovali patřičně ho chválili a zvláště aby ho prosili o pomoc, aby odstranili ze své duše všechno, co může zeslabit účinek svátosti a aby vykonali ze své strany všechno, co může podporovat bezprostředně přítomné působení Ježíše Krista? Vybízíme je, aby to zvláště konali jednak plněním stanovených předsevzetí a cvičením se v křesťanských ctnostech, jednak tím, že používají ke svým vlastním potřebám toho, čeho se jim dostalo s královskou štědrostí. Správně mluví podle předpisů liturgie a v jejím duchu spisovatel zlaté knížky „O následování Krista“, když tomu, kdo přijal  tělo Páně, radí toto: „Zůstávej v ústraní a užívej Boha svého; neboť máš toho, koho ti celý svět nemůže vzít.“(Lib. 4, cap. 12).

   125. My všichni tedy tak úzce spjati s Kristem se snažíme ponořit do jeho nejsvětější duše a proto se s ním spojujeme, abychom měli podíl na úkonech adorace, jimiž se přináší nejsvětější Trojici nejmilejší a nejpříjemnější hold; na úkonech nejvyšší chvály a díků, které obětuje věčnému Otci a jejichž věrnou ozvěnou je chvalozpěv nebe i země podle slov: „Dobrořečte všechna díla Páně Pánu“ (Dan. 3,57); konečně na těch úkonech, jimiž si vyprošujeme nebeskou pomoc v nejvhodnější chvíli pro vyprošení a získání pomoci jménem Kristovým (Srv. Jan 16,23) a jimiž se především přinášíme a obětujeme jako obětní dar slovy: Nás samy  zdokonal pro sebe za obětní dar věčný. (Římský misál, sekreta mše o nejsv. Troj.).

   126. Božský Vykupitel neustále opakuje svou snažnou výzvu: „Zůstaňte ve mně“ (Jan 15,4). Svátostí oltářní pak Kristus zůstává v nás a my zůstáváme v Kristu; a jako Kristus  zůstává v nás, žije a působí, tak také je nutné, abychom my zůstávali v Kristu skrze něho žili a pracovali.

               

IV – úcta nejsvětější svátosti

   127. Eucharistický chléb, jak všichni ví, obsahuje „opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev spolu s duší a božstvím Pána našeho Ježíše Krista“  (Trident., sez. 13, kánon 1.); není tedy divu, jestliže církev od počátku uctívala tělo Kristovo pod způsobou chleba, jak vysvítá ze samých obřadů vznešené oběti, jimiž se posvátným přisluhovatelům oltáře nařizuje, aby uctívali nejsvětější svátost pokleky anebo hlubokými úklonami.

   128. Posvátné sněmy učí, že bylo církvi svěřeno od počátku jejího života, že musí uctívat „jedinou adorací vtělení Slovo Boží i jeho vlastní tělo“; (Conc. Constant. II, Anath. de trib. Capit., can. 9 collat Conc. Ephes.,  srv. Conc. Trid., Sess. 13, can. 6). A sv. Augustin říká: „Nikdo nepožívá onoho těla, aniž se mu dříve nepokloní“ dodává, že nejenom nehřešíme, klaníme-li se, nýbrž  hřešíme, neklaníme-li se (Srv. Enarr. in Ps. 98,9).

   129. Z těchto zásad katolické nauky se zrodila a pozvolna  vyrůstala eucharistická úcta klanění, odlišná od svaté oběti. Uchovávání svátostných způsob pro nemocné a pro všechny ty, kteří by se ocitli v nebezpečí smrti, vedlo k chvályhodnému zvyku klanět se tomuto nebeskému pokrmu, který se uchovává v chrámech. A tato úcta klanění se opírá o silný a pevný důvod. Eucharistie je totiž obětí a také svátostí; a od ostatních svátostí se liší tím, že nejenom uděluje, nýbrž i trvalým způsobem obsahuje samého původce milosti. Když nám proto církev přikazuje, abychom se klaněli Kristu, skrytému pod eucharistickým závojem, a abychom  si od něho  vyprošovali nadpřirozené i pozemské dary, které v každé době vždycky potřebujeme, projevuje tím živou víru, kterou věří, že její božský Snoubenec je přítomen pod stejným závojem, projevuje mu svou  vděčnost a těší se z jeho důvěrného přátelství.

   130. Během času církev zavedla různé druhy této úcty, den ze dne krásnější a prospěšnější: jako na příklad zbožné  a každodenní návštěvy božských svatostánků; požehnání nejsvětější svátostí; slavnostní průvody ve městech i na venkově, zvláště při příležitosti eucharistických sjezdů a  klanění se veřejně vystavené nejsvětější svátosti. Tato veřejná klanění někdy trvají krátce, jindy pak se prodlužují na celé hodiny a také na 40 hodin; na některém místě trvají po celý rok střídavě v jednotlivých kostelech. Jinde pak se nepřetržitě vykonávají ve dne v noci péčí řeholních rodin a těch se často zúčastňují i věřící.

   131. Tyto úkony zbožnosti podivuhodně přispěly k rozkvětu víry a nadpřirozeného života církve bojující zde na zemi, která se takovýmto počínáním stává do jisté míry ozvěnou církve vítězné, která věčně pozvedá hymnus chvály k Bohu a  k Beránkovi, „jenž byl zabit“. (Zjev. 5,12 srov. 7,10). Proto církev nejenom schválila, nýbrž i vzala za své a svou autoritou potvrdila tyto úkony zbožnosti, které se během staletí rozšířily. (Srv. Trident., sez. 13,hl. 5 a kánon 6). Vyvěrají z ducha posvátné liturgie: a proto, jsou-li vykonávány s náležitou důstojností, vírou a zbožností, jak toho vyžadují posvátné obřady a předpisy církve, jistě přispějí velmi mnoho k prohloubení  liturgického života.

   132. Nelze také říci, že tato eucharistická úcta vyvolává mylnou záměnu mezi Kristem historickým, jak říkají, který žil na zemi, a Kristem přítomným v nejsvětější svátosti oltářní a Kristem oslaveným, který slavně kraluje v nebi a rozděluje milosti; je nutné dokonce spíše tvrdit, že věřící tímto způsobem dosvědčují a slavnostně projevují víru církve, které věří, že je jedno a totéž Slovo Boží a Syn Marie Panny, který trpěl na kříži, který je skrytě přítomen v eucharistii a který kraluje v nebesích. Tak sv. Jan Zlatoústý: „Když je (tělo Kristovo) vidíš před sebou, řekni si: Pro toto tělo už nejsem hlínou a popelem, už nejsem otrokem, ale jsem svobodný: proto doufám, že dostanu nebe a dobra, která jsou tam uložená, nesmrtelný život, úděl andělů, důvěrný styk s Kristem; toto tělo probodené hřeby, rozdrásané bičíky, nestalo se obětí smrti; … toto jest to tělo, které bylo zbroceno krví, kopím probodeno, tělo, z něhož vytryskly na svět dva spásonosné prameny: jeden krve a druhý vody … Toto tělo nám dal, abychom je uchovávali a požívali; je to důsledek nezměrné lásky. (In I ad Cor., 24,4).

   133. Zvláště pak je třeba velice pochválit zvyk, že se mnohé náboženské úkony, které se staly obvyklými u křesťanského lidu, zakončují obřadem svátostného požehnání. Není nic lepšího a prospěšnějšího než žehnání, kterým kněz pozvedá k nebi andělský chléb před tváří klečícího křesťanského lidu a žehnaje jim ve znamení kříže prosí  nebeského Otce, aby milostivě obrátil své oči ke svému Synu, ukřižovanému z lásky k nám, a aby pro toho, jenž chtěl být našim Vykupitelem a bratrem, a skrze něho vylil své nebeské dary na ty, které vykoupila neposkvrněná krev Beránkova. (Srv. 1. Petr, 1,19).

   134. Snažte se tedy, ctihodní bratři, se svou obvyklou velmi usilovnou pečlivostí, aby chrámy, které vystavěla víra a zbožnost křesťanských generací během staletí jako věčný hymnus oslavy všemohoucího Boha a jako důstojný příbytek pro našeho vykupitele, skrytého pod eucharistickými způsobami, byly co nejvíce otevřeny stále četnějším  věřícím, aby, shromážděni u nohou našeho Spasitele, slyšeli jeho nejlaskavější pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“. (Mat. 11, 28). Nechť jsou opravdu chrámy domem Božím, aby, kdokoliv do něho vstoupí a prosí za dobrodiní, mohl se radovat, že všeho dosáhl, (Srv. Římský misál, kolekta ve mši posv. chrámu) a dostal nebeskou útěchu.

   135. Jedině tak se může stát, že se celá lidská rodina po uspořádání poměrů upokojí a že se svornou myslí i srdcem zazpívá píseň naděje a lásky: „Dobrý jsi Pastýř, Chléb jsi pravý! – Smiluj se, slyš hlas náš lkavý…“ Římský misál, sekv. Lauda Sion o svátku Božího Těla).

 

    

část třetí

„Božské oficium“ a liturgický rok

 

I – Božské oficium

   136. Ideál křesťanského života spočívá v tom, aby se každý co nejúžeji a trvale spojil s Bohem. Proto bohopocta, kterou církev vzdává věčnému Bohu a která spočívá zvláště v eucharistické oběti a v užívání svátostí, je tak uspořádaná  a upravená, že se božským oficiem rozšiřuje na všechny denní hodiny, na týdny, na celý rok, na všechny okolnosti lidského života.

   137. Protože božský Mistr přikázal: „Jest potřebí vždycky se modlit a neustávat (Luk.18, l), církev, věrně poslušná tohoto napomenutí, nikdy neustává v modlitbách a vybízí nás těmito slovy apoštola národů: „Skrze něho (Ježíše) přinášejme Bohu vždycky oběť chvály.“ (Žid. 13, 15).

   138. Veřejná a společná modlitba, která se od všech zároveň vysílá k Bohu, se v nejstarších dobách konala jenom  v určitých dnech a hodinách. Ale modlitby se konaly nejen ve veřejných shromážděních, nýbrž i v soukromých domech a někdy se sousedy a se známými. Brzy se však na různých místech křesťanského světa ujal zvyk, aby byly k modlitbě určeny vyznačené doby, na příklad poslední hodina dne, kdy zapadá slunce a rozžíhá se světlo, nebo první hodina, kdy končí noc, když totiž kohout již zakokrhal a když slunce vychází. Ostatní denní chvilky jsou označené jako nejvhodnější k modlitbě Písmem svatým, jednak tradičními zvyklostmi židovskými a obyčeji denního života. Podle Skutků apoštolských shromáždili se učedníci Ježíše Krista k modlitbě o hodině třetí, když „všichni byli naplnění Duchem svatým“; (Srv. Skutky 2, 1-15) kníže apoštolské pak dříve než pojedl, „vystoupil na střechu, aby se pomodlil – bylo kolem poledne“ (Tamže 10,9); a Petr a Jan „šli do chrámu k modlitbě na hodinu devátou; (Tamže 3,1) a „o půl noci… Pavel a Silas modlíce se, zpěvem chválili Boha.“ (Tamže 16,25).

   139. Tyto různé modlitby se zvláště z podnětu a přičiněním mnichů a asketů den ze dne neustále zdokonalovaly a pozvolna byly zavedeny církevní autoritou i do užívání posvátné liturgie.

   140. „Božské oficium“ – jak je nazýváme – tedy je modlitbou tajemného Těla Ježíše Krista, které se obrací k Bohu jménem křesťanů a k jejich prospěchu, neboť je vykonávána kněžími, ostatními služebníky církve a řeholníky pověřenými k tomu samou církví.

   141. Jaké povahy a hodnoty má být tato Boží chvála, vysvítá ze slov, která církev vybízí recitovat před začátkem modliteb oficia, předepisuje totiž, aby byly recitovány  „důstojně, pozorně a zbožně“.

      142. Slovo Boží, které na sebe bere lidskou přirozenost, přineslo do tohoto pozemského vyhnanství chvalozpěv, který se zpívá v nebi po celou věčnost. Sjednocuje spolu celou lidskou společnost a přidružuje ji k sobě při zpívání tohoto božského hymnu chvály. S pokorou musíme uznat, že „nevíme, zač bychom se měli  modlit, jak je zapotřebí; ale Duch sám se za nás všechny přimlouvá nevyslovenými vzdechy“. (Řím. 8,26). A také Kristus skrze svého Ducha se modlí v nás k Otci. „Bůh nemohl by dáti lidem větší dar … (Ježíš) modlí se za nás jako náš velekněz, modlí se v nás jako naše Hlava, modlíme se k němu jako ke svému Bohu… Uznejme tedy i své hlasy v něm i jeho hlas v nás … Modlíme se k němu jako k Bohu,on se modlí jako služebník: tam jako Stvořitel, zde jako tvor, který bere na sebe proměnlivou lidskou přirozenost, aniž sám se mění, a činí z nás spolu s Ním  jednoho člověka: Hlava a Tělo.“ (Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 85, n.1.).

   l43. Vynikající důstojností této modlitby církve musí být přiměřená pozorná zbožnost duše. A poněvadž hlas modlícího opakuje verše psané z vnuknutí Ducha svatého, které hlásají a vyzvedávají nejdokonalejší velebnost Boží, je také nutné, aby se k tomuto hlasu přidružilo vnitřní hnutí našeho ducha, abychom si osvojili tytéž city, jimiž se povznášíme k nebi, koříme se nejsvětější Trojici a vzdáváme jí patřičné chvály a díkůčinění: „Tak si počínejme při recitování žalmů, aby se naše mysl shodovala s naším hlasem.“ (Sv. Benedikt, Regula Monachoram. c. 19). Neběží tedy jenom o recitování anebo o zpěv, který, i když velmi dokonalý podle zákonů hudebního umění a podle zásad posvátných obřadů, se dotýká přece pouze sluchu, nýbrž především o pozvednutí naší mysli a naší duše k  Bohu, abychom mu ve spojení s Ježíšem Kristem zasvětili sebe a všechno své konání.

   144. Na tomto jistě závisí účinnost našich modliteb. Ty pak, neobrací-li se na samé Slovo tělem učiněné, zakončují se těmito slovy: „skrze Pána našeho Ježíše Krista“; a on, jako prostředník mezi Bohem a lidmi, ukazuje nebeskému Otci své oslavené rány „jsa vždycky živ, aby za nás orodoval.“ (Žid. 7,25).

   145. Hlavní část božského oficia, jak všichni ví, tvoří žalmy. Obepínají celý den, posvěcují jej a zdobí svátostmi. Pěkně říká Kassiodor o žalmech, rozdělených do božského oficia jeho doby: „Ony … si ranním jásotem přátelsky získávají přízeň nastávajícího dne. Zasvěcují nám první hodinu denní, posvěcují nám třetí hodinu, rozveselují  nám šestou hodinu při lámání chleba, o deváté nám naznačují konec postu, uzavírají konec dne a zabraňují, aby se zatemnil náš duch, když přichází noc.“ (Explicatio in Psalterium, předmluva).

   146. Připomínají pravdy ¨zjevené Bohem vyvolenému národu, někdy hrozivé, jindy provanuté milou sladkostí; opakují a rozněcují naději ve slíbeného Osvoboditele, která bývala kdysi živena zpíváním buď u domácích krbů, nebo v samém velebném chrámě; také staví do podivuhodného světla předpovězenou slávu Ježíše Krista a jeho svrchovanou a věčnou moc, potom jeho příchod a jeho zmaření se v tomto pozemském vyhnanství, jeho královskou důstojnost a kněžskou moc a konečně jeho požehnané námahy a jeho krev, vylitou za naše vykoupení. Stejně také vyjadřují radost našich duší, smutek, naději, bázeň a naši vůli, která naprosto Bohu důvěřuje a oddaně ho miluje, a náš  tajemný vzestup k Božím stánkům.

   147. „Žalm … je požehnáním lidu, chválou Boží, oslavou lidu, souhlasem všech, obecnou mluvou, hlasem církve, zpěvným vyznáním víry, plnou oddaností k autoritě, radostí ze svobody, voláním radosti, ozvěnou štěstí.“ (Sv. Ambrož, Erarrat. in Ps. 1. n. 9).

   148. Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti. Živě vám a vašim věřícím, ctihodní bratři, doporučujeme, aby tento zbožný zvyk nepřestal a aby byl podle možností obnoven tam, kde zanikl. To jistě přinese spasitelné ovoce, budou-li nešpory zpívány nejen důstojně a uctivě, nýbrž i tak, aby různými způsoby mile přivábily zbožnost věřících. Kéž jsou veřejně i soukromě bez rušení zachovávány sváteční dny, které musí být Bohu zvláště věnovány a zasvěceny: a především neděle, kterou apoštolové, poučeni Duchem svatým, nahradili sobotu. Bylo-li přikázáno židům: „Šest dní budete pracovat, dne sedmého je sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý, kdo by toho dne pracoval, ať zemře“ (Exod. 31,15), jak se nemají obávat duchovní smrti křesťané, kteří ve sváteční dny pracují a ve svém  svátečním odpočinku se nevěnují zbožnosti, ani náboženství, ale nemírně holdují svodům tohoto světa? Neděle a dny sváteční mají být tedy zasvěceny bohopoctě, kterou se klaníme Bohu a duše se živí nebeským pokrmem; a ačkoliv církev jenom přikazuje, aby věřící odpočívali od práce a aby se účastnili eucharistické oběti a nedává žádné přikázání o večerní bohopoctě, přece však kromě přikázání jsou také její naléhavá doporučení a přání; a je to ještě více žádoucí pro potřebu, kterou mají všichni, aby si usmířili Boha, aby si vyprosili jeho dary. Naše duše se naplňuje hlubokou bolestí, když pozorujeme, jak  v naší době prožívá  křesťanský lid odpoledne svátečního dne: místa veřejných divadel a her jsou plná, zatímco kostely jsou navštěvovány méně než se sluší. Je však  bez pochyby nutné, aby všichni přišli do našich chrámů, aby tam byli poučováni o pravdách katolické víry, aby zpívali Boží chvály, aby byli bohatě obdařeni knězem ve svátostném požehnání a byli vyzbrojeni nebeskou pomocí proti protivenstvím tohoto života. Ať se všichni starají, aby se naučili těm textům, které se zpívají při nešporách, a ať se  snaží jejich smyslem naplnit svou duši.; pod vlivem těchto modliteb totiž zakusí, co sv. Augustin tvrdí o sobě: „Jak jsem plakal při písních a hymnech Tvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící církve. Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do mého srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti, a proudily slzy a mně bylo v nich tak dobře. (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib. 8, cap. 17).

 

II – okruh tajemství v liturgickém roku

   149. Slavení eucharistické oběti a modlitby hodinek se během celého roku především obracejí k osobě Ježíše Krista; a jsou uspořádány tak souladně a vhodně, že v nich vyniká náš Spasitel v tajemstvích svého ponížení, vykoupení a oslavení.

   150. Když pak posvátná liturgie připomíná tato tajemství Ježíše Krista, chce, aby se jich všichni věřící  účastnili takovým způsobem, aby božská Hlava tajemného Těla žila svou dokonalou svatostí v jednotlivých údech. Kéž se duše křesťanů podobají oltářům, na nichž se znovu opakují a oživují různé části oběti, kterou obětuje nejvyšší Kněz: totiž bolesti a slzy, které smývají a usmiřují hříchy; prosba k Bohu, která vystupuje až k nebi; zasvěcení a jakoby obětování sebe samého, vykonané s ochotným, velkomyslným a horlivým smýšlením, a konečně nejužší spojení, jímž svěřujeme Bohu sebe a své záležitosti a spočíváme v něm, „poněvadž duší zbožnosti je napodobovat toho, jehož ctíš“.  (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib.8, cap. 17).

   151. Shodně s těmito způsoby a pohnutkami, jimiž nám liturgie v ustanovených obdobích předkládá k rozjímání život Ježíše Krista, církev nám předkládá příklady, které máme napodobovat, a ukazuje na podklady svatosti, kterou si máme osvojit, protože je nutné, abychom věřili to, co ústy vyznáváme a abychom v soukromém i veřejném životě uskutečňovali, co myslí věříme.

   152. V posvátné adventní době v nás totiž vzbuzuje vědomí hříchů, kterých jsme se nešťastně dopustili; a vybízí nás abychom, krotili žádostivosti a dobrovolně umrtvovali tělo a ve zbožném rozjímání byli neseni živou touhou navrátit se k Bohu, který nás jediný může osvobodit svou milostí od skvrny hříchů a od zhoubných zel, která jsou jejich následkem.

   153. Když opět přijde den Spasitelova narození, pak se zdá, jako by nás znovu přiváděla k betlémské jeskyni, abychom se tam naučili, že je naprosto nutné, abychom se znovu narodili a dokonale proměnili; a to je možné pouze tehdy, když se spojíme úzce a životně se Slovem Božím, které se stalo člověkem, a budeme mít účast na jeho božské přirozenosti, k níž jsme byli povýšeni.

   154. Tato touha připomínáním pak svátkem Zjevení povolání pohanů ke křesťanské víře, chce, abychom  denně děkovali věčnému Bohu za tak veliké dobrodiní, abychom s velkou vírou toužili po živém a pravém Bohu, abychom zbožně a hluboce chápali věci nadpřirozené a zamilovali si mlčení a rozjímání, bychom tím snadněji nebeským darům porozuměli a dosáhli jich.

   155. Ve dnech po neděli „Devítník“ a po první neděli postní církev, naše matka, rozmnožuje svou péči, aby každý z nás uvažoval o své ubohosti, aby byl účinně povzbuzen k nápravě mravů a aby zvláště usilovně litoval svých hříchů a smýval je modlitbou a pokáním, poněvadž vytrvalá modlitba a pokání za hříchy nám získávají Boží pomoc, bez níž je každé naše dílo marné a neplodné.

   156. V posvátné době, kdy liturgie předkládá ukrutné utrpení Ježíše Krista, zve nás církev na Kalvárii, abychom sledovali krví zborcené stopy božského Vykupitele, abychom s ním nesli rádi kříž, abychom v sobě měli totéž smýšlení smíru a pokání a abychom spolu s ním všichni zemřeli.

   157. O velikonočních svátcích, kdy si připomínáme vítězství Kristovo, naplňuje se naše duše vnitřní radostí; i my si máme dobře uvědomit, že musíme povstat spolu s Vykupitelem z chladného a nečinného života k životu horlivějšímu svatějšímu, že se máme dát Bohu plně a velkomyslně a, nedbajíce této ubohé země, máme pohlížet jedině k nebi. „Jestliže tedy jste povstali s Kristem, hledejte těch věcí, které jsou svrchu, … o to pečujte co svrchu jest.“ (Kolos. 3,1-2).

   158. V době svatodušní nás pak církev vybízí svými příkazy a svým přispěním, abychom byli učenlivými k působení Ducha svatého, neboť on chce zapálit naše srdce Boží láskou, abychom tím horlivěji denně prospívali ve ctnosti, a tak se posvěcovali, jako je svatý Ježíš Kristus a jeho nebeský Otec.

   159. Celý liturgický rok můžeme tedy považovat za velkolepý hymnus chvály, který křesťanská rodina podává skrze Ježíše, svého věčného prostředníka, nebeskému Otci; ale také od nás žádá pilné a rozumně upravené studium, abychom den ze dne lépe poznávali a chválili svého božského Vykupitele; a žádá také velkou a účinnou snahu a neúnavné cvičení, abychom napodobovali jeho tajemství, abychom dobrovolně nastoupili cestu jeho bolesti a tak abychom jednou měli účast na jeho slávě a na jeho věčné blaženosti.

   160. Z toho, co jsme až dosud vyložili, jasně vysvítá, ctihodní bratři, jak se odchýlili od pravého a čistého pojmu liturgie ti moderní spisovatelé, kteří jsou oklamáni domněle vyšší mystickou naukou a odvažují se tvrdit, že se nemáme soustřeďovat na Krista historického, ale na Krista „duchového a oslaveného“ a nerozpakují se také tvrdit, že prý se ve zbožnosti křesťanů stala změna, kterou byl Kristus téměř zbaven svého trůnu, poněvadž Kristus oslavený, který žije a kraluje na věky věků a sedí na pravici Otcově, je ukrytý, a na jeho místo byl postaven Kristus, který žil tímto pozemským životem. Někteří proto zacházejí tak daleko, že chtějí odstranit z kostelů obrazy božského Vykupitele trpícího na kříži.

   161. Ale tyto klamné domněnky jsou v naprostém rozporu se správnou naukou, přijatou od předků. „Věř v Krista narozeného v těle, - tak sv. Augustin – a přijdeš ke Kristu, narozenému z Boha, Bohu u Boha.“  (Sv. Augustin  Enarr. in Ps 123, n. 2).  Posvátná liturgie nám pak dává celého Krista ve všech okolnostech jeho života: totiž Krista, který je Slovem věčného Otce, který se rodí z Panny Marie Matky Boží, který nás učí pravdě, který uzdravuje nemocné, těší zarmoucené, který trpí a umírá; který pak povstává jako vítěz nad smrtí, kraluje v nebeské slávě, posílá nám Ducha Utěšitele  a který konečně stále žije ve své církvi: „Ježíš Kristus (jest) týž včera i dnes i na věky.“ (Žid. 13,8). A dále nám ho staví před oči nejen jako vzor k následování, nýbrž i jako učitele, jehož máme ochotně poslouchat, jako pastýře, kterého máme následovat, a jako prostředníka naší spásy, zdroj naší svatosti a tajemnou Hlavu, které jsme údy, žijícími jeho vlastním životem.

   162. Poněvadž pak jeho hořké utrpení tvoří ústřední tajemství, z něhož pochází naše spása, je požadavkem katolické víry, aby bylo postaveno do svého plného světla; je totiž jakoby středem bohopocty, protože je eucharistická oběť denně zpřítomňuje a protože se všechny svátosti připínají co nejúžeji je kříži. (Sv. Tomáš A., Summa Theol., 3,q.49 a q.62 a.5.).

   163. Proto liturgický rok, který zbožnost církve živí a doprovází, není chladným a neúčinným zpřítomněním skutečností, které náleží minulosti, nebo pouhým a prázdným vzpomínáním na události minulých dob. Liturgický rok je spíše sám Kristus, který neustále žije ve sví církvi a pokračuje v cestě svého nezměrného milosrdenství, kterou začal s milosrdným úmyslem v tomto smrtelném životě, když chodil, dobře činně, (Srv. Skutky, 10,38) aby přivedl lidské duše do styku se svými tajemstvími a aby je skrze ně oživil; a tato tajemství jsou zajisté neustále přítomná a účinná, ne neurčitým a mlhavým způsobem, o němž mluví někteří novější spisovatelé, ale jak nás učí katolická nauka a také podle učení církevních učitelů, protože jsou jak vynikajícími příklady křesťanské dokonalosti, tak i prameny Boží milosti pro zásluhy a na přímluvy Kristovy a protože svým účinkem v nás setrvávají, neboť každá z nich je způsobem přiměřeným své vlastní povaze příčinou naší spásy. K tomu přistupuje, že zbožná matka Církev, když nám předkládá k rozjímání tajemství našeho Vykupitele, vyprošuje svými modlitbami ony nadpřirozené dary, jimiž se její synové co nejvíce naplňují z moci Kristovy duchem těchto tajemství. Jeho vlivem a mocí můžeme za spolupráce své vůle přijmout životodárnou sílu jako ratolesti ze stromu a jako údy z hlavy; a tak se můžeme krok za krokem a usilovnou prací přetvořit „v míru věku plnosti Kristovy.“ (Efes. 4,13).

III – svátky svatých

   164. Během liturgického roku se slaví nejen tajemství Ježíše Krista, nýbrž i svátky svatých, v nichž, i když se jedná o nižší a podřízený řád. Církev vždy starostlivě předkládá věřícím příklady svatosti, které by je povzbuzovaly k tomu, aby se ozdobili stejnými ctnostmi božského Vykupitele.

   165. Je totiž nezbytné, abychom následovali ctnosti světců, v nichž různým způsobem září sama ctnost Kristova, podobně jako oni následovali Krista. Neboť u některých zazářila apoštolská horlivost, u jiných se ukázala statečnost našich hrdinů až k prolití krve; u jiných se zaleskla trpělivá bdělost při očekávání Vykupitele, u jiných zazářila panenská čistota duše a skromná sladkost křesťanské pokory; ve všech pak hořela žhavá láska k Bohu a k bližnímu. Posvátná liturgie klade před naše oči všechny tyto půvabné ozdoby svatosti, abychom na ně spasitelně patřili a abychom „rozněcovali se příklady těch, z jejichž radujeme se zásluh“. (Řím. misál, kolekta 3. mše pro více muč. mimo čas velik.). Je tedy nutno zachovat „nevinnost v prostotě, svornost v lásce, skromnost v pokoře,  svědomitost ve spravování, pohotovost v pomáhání trpícím, milosrdenství v péči o chudé, vytrvalost v hájení pravdy, spravedlnost v přímé kázni, aby v nás nic nechybělo ze žádné ctnosti, která nám byla předložena za příklad. Toto jsou šlépěje, které nám světci při svém návratu do vlasti zanechali, abychom, následujíce jejich cesty, mohli je následovat v blaženosti“. (Sv. Beda Ctih., Homilia 70 in solemn. omnium Sanct.). A aby i naše smysly byly spasitelně dojaty, církev chce, aby byly v našich chrámech vyloženy obrazy svatých, k témuž cíli ovšem, abychom totiž „těch, jejichž obrazy uctíváme, i ctností následovali“. (Římský misál, kolekta mše sv. Jana Damascen.).

   166. U křesťanského lidu je však ještě jiná pohnutka k uctívání svatých: jsou to prosby o jejich pomoc a to, „že jsme podporováni ochranou těch, z jejichž chval se těšíme“. (Sv. Bernard, Sermo 2 in festo omnium Sanct.). Z toho snadno vyplývá důvod mnohých modliteb, které nám církev předkládá k vyprošování ochrany svatých.

   167. Mezi světci pak zasluhuje vynikající pocty Panna Maria, Matka Boží. Její život je pro poslání Bohem jí svěřené úzce spjat s tajemstvími Ježíše Krista a jistě nikdo více než ona nekráčel blíže a důsledněji ve šlépějích Vtěleného Slova, nikdo se netěšil větší přízni a moci u nejsvětějšího Srdce Božího Syna a skrze Syna o nebeského Otce. Ona je světější nad Cherubíny a Serafíny a je bez jakéhokoliv přirovnání slavnější než všichni svatí, poněvadž je „milostiplná“ (Luk. 1,28), Matkou Boží a poněvadž nám svým  požehnaným porodem dala Vykupitele. K ní, která je „Matkou milosrdenství, životem, sladkosti a nadějí naší“, se utíkáme všichni my „lkající a plačící v tomto slzavém údolí“ (Zdrávas Královno) a s důvěrou svěřujeme její ochraně sebe všechny své věci. Stala se naší matkou, když božský Vykupitel dokonával svou oběť, a proto jsme i z tohoto důvodu jejími syny. Ona nás učí všem ctnostem; dává nám Syna svého a s ním všechnu pomoc, kterou potřebujeme, neboť Bůh  „chtěl, abychom měli všechno prostřednictvím Mariiným“. (Sv. Bernard, In Nativ. B.M.V., 7).

   168. Touto liturgickou cestou, kterou se nám každým rokem znovu otevírá, pod osvětnou činností církve, posilováni pomocí a příklady svatých, zvláště Neposkvrněné Panny Marie, „přistupujeme s opravdovým srdcem v plné víře zkropeni jsouce na srdci od zlého svědomí a umyti na těle vodou čistou“ (Žid. 10,22) ke „Knězi velikému“ (Tamže 10,21), abychom žili a smýšleli jako on a abychom s ním vešli „do vnitřku za oponu“ (Tamtéž 6,19) a tam ctili Otce nebeského po celou věčnost.

   169. Taková je podstata a smysl posvátné liturgie: vztahuje se totiž na oběť, na svátosti a na chvály Boží; rovněž má na zřeteli spojení našich duší s Kristem a jejich posvěcení skrze božského Vykupitele, aby byl oslaven Kristus a skrze něho a v něm nejsvětější Trojice: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému.

 

 

část čtvrtá

Pastýřské směrnice

 

I – živě se doporučují i ostatní druhy zbožnosti, které nejsou přísně liturgické

   170. Aby se tím snáze oddálily od církve omyly a přehánění pravdy, o nichž jsme mluvili výše, a aby mohli věřící, vedeni bezpečnými směrnicemi, konat liturgický apoštolát s hojným užitkem, pokládáme za hodné, ctihodní bratři, abychom ještě něco připojili, čím bychom vyloženou nauku uvedli v praxi.

   171. Když jsme jednali o pravé zbožnosti, prohlásili jsme, že mezi posvátnou liturgií a ostatními náboženskými úkony – jen když jsou správně uspořádány a směřují k správnému cíli – nemůže být opravdového rozporu; dokonce jsou některá zbožná učení, která církev kléru a řeholníkům velice doporučuje.

   172. Chceme však, aby tato cvičení nebyla cizí křesťanskému lidu. Jsou to, abychom se zmínili alespoň o hlavních, rozjímání o duchovních věcech, zpytování svědomí, duchovní cvičení zavedená pro horlivější uvažování o věčných pravdách, návštěvy nejsvětější svátosti a různé modlitby ke cti blahoslavené Panny Marie, mezi nimiž, jak všichni ví, vyniká růženec. (Srv. C.I.C., can. 125).

   173. Těmto rozmanitým druhům pobožností nemůže chybět vnuknutí a působení Ducha svatého; vždyť všechny, i když různým způsobem, směřují k tomu, aby obrátily a řídily naše duše k Bohu, aby je očisťovaly od hříchů a pobízely k získání ctnosti a konečně, aby je spasitelně podněcovaly v úsilí o pravou zbožnost tím, že navykají rozjímání o věčných pravdách a že je více uschopňují k rozvažování o tajemstvích božské a lidské přirozenosti Kristovy. A mimo to tím, že živí v křesťanech horlivější duchovní život, připravuje je, aby se účastnili posvátných obřadů s bohatším užitkem, a zabraňují nebezpečí, že by se liturgické modlitby staly prázdným obřadnictvím.

   174. Neustávejte tedy, ctihodní bratři, ve své pastýřské horlivosti doporučovat a podporovat tato zbožná cvičení, z nichž lidu vám svěřenému nepochybně poplynou spásonosné plody. Především nedovolujte – jak se někteří domnívají buď s omluvou obnovy liturgie, nebo hovoří lehkomyslně o výlučné účinnosti a důstojnosti liturgických obřadů – aby chrámy zůstávaly zavřeny v době, kdy se nekonají veřejné obřady, jak se to již v některých krajích děje, aby byly zanedbávány adorace a návštěvy velebné svátosti, aby se zrazovalo od svaté zpovědi konané jen ze zbožnosti, aby se zanedbávala zvláště mezi mládeží skoro až k ochabnutí úcta Panny Marie, Matky Boží, která je, jak říkají svatí, známkou předurčení ke spáse. Toto jsou otravné plody svrchovaně škodící křesťanské zbožnosti, které vyrůstají z nakažených větví zdravého stromu; je tedy nutné je odříznout, aby životodárná síla stromu mohla živit pouze nejsladší a nejlepší plody.

   175. Poněvadž však mínění, která někteří projevili ohledně časté zpovědi, jsou úplně cizí Duchu Kristovu a jeho neposkvrněné Snoubenky a jsou opravdu zhoubná pro duchovní život, připomínáme to, co jsme o této věci s bolestí napsali v encyklice „Mystici Corporis“ a znovu naléháme, abyste předkládali k vážnému rozjímání a k poslušnému uskutečňování svým stádcům a zvláště kandidátům kněžství a mladým kněžím všechno to, co jsme tam velmi závažnými slovy řekli.

   176. Zvláště pak usilujte o to, aby se co nejvíce nejen kněží, nýbrž i laiků a zvláště členů náboženských sdružení a členů Katolické akce účastnilo měsíčních obnov a duchovních cvičení konaných ve stanovené dny k upevnění zbožnosti. Tato duchovní cvičení, jak jsme již řekli výše, jsou velmi užitečná, ba dokonce nutná, aby vštěpovala duším pravou zbožnost a aby je vychovávala ke svatosti tak, aby mohli z posvátné liturgie čerpat účinnější a hojnější dobrodiní.

   177. Co se však týká různých způsobů, jimiž se konávají tato cvičení, buď všem známé a jasné, že v církvi zde na zemi, stejně jako v církvi tam na nebesích, jest „příbytků mnoho“ (Srv. Jan 14,2) a že asketika nemůže být monopolem jedince. Jeden jest Duch, který však „vane, kde chce“ (Jan 3,8) a různými dary a různými cestami řídí duše, které osvěcuje, k dosažení svatosti. Jejich svoboda však a nadpřirozené působení Ducha svatého v nich buď věcí tak posvátnou, že není nikomu a ze žádného důvodu dovoleno ji porušit nebo pošlapat.

   178. Je však dobře známé, že duchovní cvičení, která se konají podle způsobu a návodu svatého Ignáce, byla plně schválena a důrazně doporučována Našimi předchůdci pro svou podivuhodnou účinnost. I My jsme ze stejného důvodu schválili a doporučili a rádi to i nyní opakujeme.

   179. Je také naprosto nutné, aby vnuknutí k následování a ke konání určitých zbožných cvičení přicházelo od Otce světel, od něhož sestupuje všechno dění dobré a každý dar dokonalý; (Sv. Jak. 1,17) a známkou toho bude účinnost, s jakou dovedou tato cvičení zapůsobit, aby bohopocta byla vždy více milována a více se šířila, aby věřící byli poháněni usilovnější touhou k správné účasti na svátostech a k náležité službě a úctě ke všem posvátným věcem. Jestliže by se však tato cvičení měla naopak ukázat jako překážka anebo by měla být v rozporu se zásadami a směrnicemi bohopocty, pak bychom měli bez váhání usuzovat, že nebyla řízena správným úmyslem, ani vedena osvícenou horlivostí.

   180. Kromě toho jsou také jiná zbožná cvičení, která i když podle přísného práva nepatří k posvátné liturgii, přece mají zvláštní cenu a důležitost, takže jsou pokládána jakoby za vložená nějakým způsobem do liturgického řádu a byla  častěji potvrzena a schválena touto Apoštolskou stolicí a biskupy. Do tohoto počtu se zařazují modlitby, které se konají buď v měsíci květnu ke cti Bohorodičky Panny Marie, nebo v červnu ke cti nejsvětějšího Srdce Ježíšova, rovněž devítidenní a třídenní pobožnosti, úcta Ježíše Krista křížovou cestou a jiné podobné modlitby.

   181. Poněvadž tyto pobožnosti povzbuzují lid jednak k horlivému přijímání svátosti pokání a k řádné a zbožné účasti na eucharistické oběti a na nebeské hostině, jednak k rozjímání o tajemstvích našeho vykoupení a k následování zářných příkladů svatých. Tím již přispívají spasitelnými plody k naší účasti na liturgické bohopoctě.

   182. Proto by jednal zhoubně a naprosto nesprávně, kdo by se opovážlivě odvážil přeměnit tyto pobožnosti a vtěsnat je jediné do liturgických schémat. Je ovšem nutné, aby duch posvátné liturgie a její nařízení je tak blahodárně ovlivňovaly, aby tam nebylo vnášeno naprosto nic, co by bylo nevhodné, nebo nehodné důstojnosti domu Božího, nebo co by bylo na škodu vykonávání posvátných obřadů a překáželo zdravé zbožnosti.

   183. Dbejte tedy toho, ctihodní bratři, aby tato čistá a pravá zbožnost denně pod vaším dohledem více prospívala a vždy bohatěji rozkvétala. A kéž vám obzvlášť nebude zatěžko abyste všem vštěpovali do mysli, že křesťanský život nespočívá v mnohých různých modlitbách a pobožnostech, nýbrž spíše v tom, aby tyto modlitby opravdu přispívaly k duchovnímu pokroku věřících, a proto i ke vzrůstu celé církve. Vždyť věčný Otec "si nás v něm (Kristu) vyvolil před ustanovením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění“ (Efes. 1,4).Všechny naše pobožnosti musí tedy směřovat k tomu, aby obrátily a řídily všechny naše duchovní síly k dosažení tohoto nejvyššího a nejvznešenějšího cíle.

 

II – liturgický duch a liturgický apoštolát

   184. Vás pak, ctihodní bratři, důrazně vybízíme, abyste, až odstraníte bludy a zakážete všechno to, co je mimo pravdu a správný řád, podporovali úsilí, která dávají lidu hlubší poznání posvátní liturgie, aby se tak sám mohl přiměřeněji a snáze účastnit božských obřadů v opravdu křesťanském duchu.

   185. Především je nutné snažit se o to, aby všichni dbali s náležitou poslušností a náležitou vírou usnesení, která vydali budˇ Tridentský sněm, nebo římští papežové a Posvátná kongregace obřadů a všech nařízení liturgických knih ohledně toho, co se vztahuje k vnějšímu výkonu veřejné bohopocty.

   186. Ve všech věcech, které se týkají liturgie, se mají skvět především tyto tři ozdoby, o nichž mluví Náš předchůdce Pius X.: totiž svatost, které se protiví jakýkoliv světský vliv; ušlechtilost obrazů a tvarů, které slouží každé pravé a dobré umění; konečně obecnost, která – zachovávající oprávněné mravy a zvyky různých krajů – vyjadřuje obecnou jednotu církve. (Motu Proprio Tra le sollecitudini, 22.11.1903).

   187. Přejeme si a ještě jednou doporučujeme výzdobu posvátných chrámů a posvátných oltářů. Každý ať se cítí prodchnut oním božským slovem: „Horlivost pro tvůj dům stravuje mě“ (Ž 68,10); ať se snaží podle svých sil, aby vše, ať v posvátných chrámech, ať v oděvu  a liturgickém nářadí i když nehýří bohatostí a leskem, bylo přece čisté a upravené, neboť vše je zasvěceno Boží velebnosti. Ačkoliv již výše jsme odmítli nesprávné počínání těch, kteří pod záminkou návratu k prvotním dobám chtějí z chrámů odstranit posvátné obrazy, přece však zde pokládáme za Svou povinnost, abychom pokárali nesprávně vychovanou zbožnost těch, kteří ve chrámech určených k bohopoctě, nebo na samých oltářích, bez oprávněné příčiny předkládají k uctívání mnoho soch a obrazů, kteří vystavují ostatky neuznané pravou autoritou, kteří konečně zdůrazňují věci zvláštní a malého významu, zatím co zanedbávají věci hlavní a nutné a tak vydávají náboženství v posměch a zmenšují vážnost bohopocty.

   188. Připomínáme též dekret „o nezavádění nových způsobů bohopocty a zbožnosti“; (Suprema S. Congr. S. Officii: Decretum, 26.5.1937); jeho svědomité zachovávání doporučujeme vaší bdělosti.

   189. Co se týče hudby, nechť jsou v liturgii svědomitě zachovávány vyhraněné a jasné směrnice, které vydala tato Apoštolská stolice. Gregoriánský zpěv, který církev římská považuje za svou věc, protože byl přijat od staré tradice a byl  po staletí chráněn její horlivou pečlivostí, a který předkládá věřícím také jako jejich věc a který bezpodmínečně nařizuje pro některé části liturgie, (Srv. Pius X., Motu Proprio Tra le sollecitudini) nejen dodává lesku a velebnosti sloužení posvátných tajemství, nýbrž i svrchovanou měrou přispívá také ke zvýšení víry a zbožnosti účastníků. K tomuto cíli Naši předchůdcové nesmrtelné paměti Pius X. a Pius XI. nařídili – a My rádi potvrzujeme Svou autoritou jejich rozhodnutí – aby byl v seminářích a řeholních ústavech usilovně a svědomitě pěstován gregoriánský zpěv a aby aspoň  u  významnějších chrámů byly obnoveny staré „Scholae cantorum“, jak se to již se šťastným výsledkem stalo na nemálo místech. (Srv. Pius X.. loc. cit.; Pius XI., Const. Divini cultus, 2,5)

   190. Mimo to, „aby se věřící činněji účastnili bohopocty, budiž obnoven gregoriánský zpěv i v užívání lidu v té části, která se týká lidu. A je opravdu naléhavé, aby se věřící účastnili posvátných obřadů ne jako cizí a němí diváci, nýbrž hluboce dojati krásou liturgie …, aby svůj hlas střídali dle předepsaných směrnic s hlasy kněze nebo kůru; jestliže se to šťastně podaří, pak se již nestane, aby lid buď vůbec neodpovídal anebo stěží odpovídal  slabým a polohlasitým bručením na společné modlitby, pronášené latinsky nebo v  jazyce mateřském". (Pius XI., Const. Divini cultus, 9). Shromáždění, které se pozorně účastní oltářní oběti, v níž náš Spasitel zároveň se svými syny vykoupenými jeho nejsvětější krví zpívá svatební píseň své nesmírné lásky, nemůže jistě mlčet, neboť „milující musí zpívati“ (Sv. Augustin, Serm. 336, n. 1) a jak již odedávna praví přísloví, „kdo dobře zpívá, dvakrát se modlí“. Tak církev bojující, totiž kněžstvo zároveň s lidem, spojuje svůj hlas se zpěvy církve vítězné a s andělskými sbory a všichni společně zpívají velebný a věčný hymnus chvály nejsvětější Trojici, jak je psáno: „S nimiž rač, prosíme, připustiti i hlasy naše“. (Římský misál, preface).

   191. Sotva se však může tvrdit, že z bohopocty katolického náboženství by měla být úplně odstraněna hudba a moderní zpěv. Naopak neobsahují-li nic světského, nebo nevhodného pro posvátnost místa a liturgického úkonu, ani nevznikají z prázdné snahy po něčem zvláštním a neobvyklém, opravdu je potřebí otevřít jim dveře našich kostelů, protože oba dva mohou nemálo přispět k lesku posvátných obřadů, k pozdvižení  mysli a zároveň k osvěžení pravé zbožnosti.

   192. Také vás vybízíme, ctihodní bratři, aby se vaší péčí rozmáhal lidový náboženský zpěv a jeho přesné provádění, konané s přiměřenou vážností, protože snadno může povzbudit a roznítit víru a zbožnost křesťanského lidu. Kéž svorný a mohutný zpěv vašeho lidu vystupuje k nebi jako hukot vln mořských (Srv. sv. Ambrož, Hexameron, 3,5,23) a vyjadřuje lahodně a svěže jedno srdce a jednu duši (Srv. Skutky 4,32) jak se sluší na bratry a syny téhož Otce.

   193. Skoro totéž, co jsme řekli o hudbě, lze říci i o ostatních ušlechtilých uměních, zvláště pak o umění stavitelském, sochařském a malířském. Nelze pohrdat a všeobecně a z předpojatého mínění odmítat moderní obrazy a formy, které jsou přiměřenější novým hmotám, z nichž se dnes dělají, ale je naprosto nutné ponechat svobodné pole i modernímu umění, slouží-li s náležitou úctou a s náležitou oslavou posvátným budováním a posvátným obřadům, varujte se ovšem s rozumnou vyrovnaností výstředního realismu na jedné straně a přepjatého symbolismu na straně druhé a berte ohled spíše na potřeby křesťanské obce, než na osobní úsudek a vkus umělců: tímto způsobem i moderní umění může připojit svůj hlas k podivuhodnému zpěvu slávy, který v minulých stoletích zpívali katolické víře nejvýznamnější mužové. Nemůžeme však z povinnosti svého svědomí jednat jinak, než že litujeme a zavrhujeme ty obrazy a ty formy, nedávno některými zavedené, které se zdají být znetvořením a kažením pravého umění a které někdy otevřeně odporují důstojnosti, skromnosti a křesťanské zbožnosti a bídně urážejí náboženský cit; takové do našich kostelů nesmějí a musí z nich být naprosto odstraněny jako „všeobecně všechno to, co není v souladu s posvátností místa.“ (C.I.C. Can. 1178).

   194. Přidržujte se papežských směrnic a rozhodnutí, bedlivě pečujte, ctihodní bratři, abyste osvěcovali a řídili mysl i duši umělců, jimiž bude dnes svěřen úkol obnovit anebo znovu postavit tolik kostelů, poškozených nebo zničených hroznou válkou. Kéž sami mohou a chtějí  se inspirovat božským náboženstvím, aby našli vhodnější a důstojnější náměty pro potřeby bohopocty; tak se totiž šťastně splní, že lidská umění jakoby s nebe dána zazáří jasným světlem, svrchovaně podpoří lidskou civilizaci a přispějí ke slávě Boží a ke spáse duší. Neboť umění se tehdy opravdu shodují s náboženstvím, když „jako nejvýš vznešené služebnice slouží bohopoctě“. (Pius XI.Const. Divini cultus).

   195. Je však ještě jedna věc velkého významu, ctihodní bratři, kterou obzvlášť doporučujeme vaší starostlivosti a vaší apoštolské horlivosti. Všechno, co se týká vnější náboženské bohopocty, má jistě svůj význam, ale především je naléhavě nutné, aby křesťané žili liturgickým životem a živili a rozhojňovali jím nadpřirozené smýšlení.

   196. Postarejte se tedy horlivě, aby mladý klérus byl vychováván k porozumění posvátným obřadům, k pochopení jejich velebnosti a krásy a aby se svědomitě naučil rubrikám shodně s asketickou, teologickou, právní a pastorální výchovou. A to nejenom z důvodů kulturních , nejen proto, aby byl bohoslovec jednoho dne schopen vykonávat náboženské obřady náležitě, důstojně a vážně,  nýbrž proto, aby byl vychováván v nejužším spojení s Kristem knězem a stal se svatým přisluhovatelem svatosti.

   197. Všemožně také těmi prostředky a těmi pomůckami, které vaše moudrost uzná za nejvhodnější, usilujte o to, aby klérus a lid byli jedna mysl a jedna duše; a kéž se křesťanský lid tak účinně účastní liturgie, aby se vskutku stala posvátným úkonem, jímž kněz, který se stará o duše především ve své farnosti, spolu se shromážděným lidem vzdává věčnému Bohu náležitou bohopoctu.

   198. Aby se toho vhodněji dosáhlo, jistě bude užitečné, aby se zbožní a dobře vychovaní hoši vybírali ze všech tříd věřícího lidu, aby nezištně a rádi, zbožně a vytrvale přisluhovali u oltáře. Tento úkol by měl být ve veliké vážnosti u rodičů a to i u rodičů vyššího postavení a vzdělání. Budou-li tito hoši vychováváni s náležitou péčí a pod dohledem kněze, aby tento svůj úkol vykonávali ve stanovený čas uctivě a vytrvale, pak se snadno stane, že z jejich řad vyjdou nová kněžská povolání; a kněží si nebudou stěžovat, že nemohou najít – jak se někdy bohužel stává i v nejkatoličtějších krajích – nikoho, kdo by jim při sloužení nejsvětější oběti odpovídal a přisluhoval.

   199. Snažte se svou horlivostí dosáhnout především toho, aby všichni věřící, byli přítomni na mši svaté, aby si z ní odnášeli  co nejhojnější užitek, vytrvale jim připomínejte, aby se jí zbožně zúčastnili a používejte všech oprávněných způsobů, o nichž  jsme shora psali. Vznešená oltářní oběť je základním úkonem bohopocty, je proto nutné, aby byla zřídlem a středem i křesťanské zbožnosti. Myslete si, že jste potud neučinili zadost své apoštolské horlivosti, pokud neuvidíte, že vaši synové ve velkém počtu přistupují k nebeské hostině, která je „svátostí zbožnosti, znamením jednoty a poutem lásky“. Srv. sv. Augustin, Tract. 26 in Joan., 13).

   200. Aby pak křesťanský lid mohl dosáhnout těchto nadpřirozených darů ve stále větší hojnosti, poučujte ho pečlivě o pokladech zbožnosti, obsažených v posvátné liturgii, vhodnými kázáními a především rozpravami a cykly přednášek, studijními týdny a jinými podobnými projevy. V té věci vám budou jistě nápomocni členové Katolické akce, neboť jsou vždy připraveni, aby spolupracovali s hierarchií na rozšíření království Ježíše Krista.

   201. Je však naprosto nutné, abyste byli bdělí a pozorní v těchto všech věcech, aby nepřišel na pole Páně nepřítel a nenasel koukol mezi pšenici, (Srv. Mat. 13, 24-25) to je, aby nepronikly do vašeho stádce ony jemné a zhoubné bludy nesprávného mysticismu a škodlivého kvietismu (kvietismus = pasivní vztah ke světu, trpné smíření se s osudem, pozn.. opis.) – tyto bludy, jak víte, ctihodní bratři – byli již Námi zavrženy (Enc. Mystici Corporis) – a také aby duše nebyly svedeny nebezpečným humanismem, ani aby se nezaváděla klamná nauka, která převrací samotný pojem katolické víry, ani konečně přílišný archeologismus v liturgických věcech. Se stejnou pečlivostí dbejte, aby se nerozšiřovaly nesprávné názory těch, kteří se mylně domnívají a učí, že oslavená lidská přirozenost Kristova vskutku přebývá svou neustálou přítomností v „ospravelněných“. Ano také, že  stejná milost, jak se říká, spojuje Krista s jeho údy tajemného Těla.

   202. Nikdy neklesejte na mysli pro nové nesnáze, nikdy ať vám nechybí vaše pastýřská horlivost. „Trubte troubou na Sionu …, svolejte schůzi; ať se lid sejde, ať se posvětí obec,  shromážděte starce, seberte děti, také ty, které prsů požívají“, (Joel 2, 15-16) a všemožně se snažte, aby byly chrámy a oltáře všude obklopovány věřícími, kteří by se jako živé údy spojené se svou božskou Hlavou, občerstvovali milostmi svátostí a s ním a skrze něho slavili vznešenou oběť a vzdávali náležité chvály věčnému Otci.

 

závěr

    203. Všechny tyto věci, ctihodní bratři, jsme vám zamýšleli napsat. A činíme to s tím úmyslem, aby Naši i vaši synové lépe chápali a více si vážili nejdrahocennějšího pokladu, který je obsažen v posvátné liturgii: totiž eucharistické oběti, která zpřítomňuje a obnovuje oběť kříže, svátosti, které jsou prameny božské milosti a božského života, a hymnu chvály, který země a nebe denně pozvedají k Bohu.

   204. Budiž nám dovoleno doufat, že tato Naše vybídnutí povzbudí liknavé a protivící se nejen k horlivějšímu a řádnějšímu studiu liturgie, nýbrž aby prakticky uplatňovali v životě jejího nadpřirozeného ducha podle slova apoštolova: „Ducha neuhášejte“. (1 Soluň. 5,19).

   205. Těm pak, které přílišná horlivost žene k tomu, aby někdy hlásali a konali věci, které My ovšem s bolestí nemůžeme schválit, opakujeme napomenutí sv. Pavla: „všecko však zkoušejte, co dobré jest, toho se držte“ (Tamtéž 5,21) a s otcovským duchem je napomínáme, aby čerpali svůj způsob myšlení a konání z křesťanské nauky v souhlase s příkazy neposkvrněné Snoubenky Ježíše Krista a Matky svatých.

   206. Všem pak připomínáme nutnost velkodušné a věrné poslušnosti pastýřů, kteří mají právo a jsou vázáni povinností řídit celý život a především duchovní život církve: „Poslouchejte svých představených a buďte jim poddáni, neboť oni bdí (nad vámi) jako ti, kteří vydají účet za vaše duše, aby to činili s radostí a ne se vzdechy.“ (Žid. 13,17).

   207. Bůh, kterého ctíme, a který „není Bohem rozbroje, nýbrž pokoje“ (1 Kor. 14,33) kéž nám všem milostivě udělí, abychom se v tomto pozemském vyhnanství jednou myslí a jedním srdcem účastnili posvátné liturgie, která je jakousi přípravou a zárukou oné nebeské liturgie, v níž, jak doufáme, budeme jednou zpívat společně s nejvznešenější Matkou Boží a nejmilejší Matkou naší: „Tomu jenž sedí na trůně, a Beránkovi chvála a čet i sláva a moc na věky věků.“ (Zjev. 5,13).

   208. S touto nejradostnější nadějí udělujeme vám všem jednotlivě, ctihodní bratři, a stádci svěřenému vaší bdělosti, jako záruku božských darů a jako důkaz Své zvláštní blahovůle co nejlaskavěji apoštolské požehnání.

 

Dáno v  Castel Gandolfo, u Říma, dne 20. listopadu 1947, devátého roku Našeho pontifikátu.

          Pius PP. XII.