Počátky odporu proti reformám II vatikánského koncilu –

P. Rafal Trytek

Pro každého katolíka, který klade odpor protestantizaci a modernismu, jenž započal před více než čtyřiceti lety v oblastech katolického světa jsou zvláště zajímavé počátky odporu vůči těmto reformám. Je všeobecně známou věcí role jakou sehrála konzervativní skupina „Coetus Internationalis Patrum“ pod vedením biskupů da Proenca-Sigauda, de Castro-Mayera a Msgr Carliho, a již stál včele tehdejší generál Otců od Svatého Ducha arcibiskup Lefebvre. Ale teprve po zakončení koncilních jednání, katolíci stojící na stráži Řádu všech věků započali veřejnou kontestaci toho, co bylo na koncilu přijato a začali hledat vysvětlení, jak se to mohlo stát, že koncilní revoluce triumfovala v dokumentech i v myšlení tak mnoha hierarchů včetně těch nejvyšších.

Skute
čně první reakce na novou teologii se objevily již v roce 1962 a sice, což je vcelku pochopitelné, stalo se tak mezi Mexičany, které situace v jejich vlastní zemi již vyučila být citlivými na útoky na církev. Vlastně již v roce 1962 se objevila kniha ve španělském jazyce Complot contra la Iglesia“ (Spiknutí proti církvi), podepsaná pseudonymem Maurice Pinay pod nímž se ukrýval jezuita P. Joachim Saenz y Arriaga, společně se skupinou laiků katolíků ze soukromé univerzity v Guadalajaře. Tato kniha byla reakcí na kontakty mezi kardinálem Beou a židovskými skupinami (hlavně exkluzivní lóží B`nai B`rith). Tyto kontakty přinesly plody v podobě deklarace o vztahu církve s nekřesťanskými náboženstvími „Nostra Aetate". Autoři publikace psali o zcela zjevné rozporuplnosti tohoto dokumentu ve vztahu k Evangeliu: „Církev svatá popírá sama sebe a ztrácí svou Božskou autoritu nad věřícími, protože instituce, která popírá sebe samotnou, nemůže být božská“ (str. XIX). V úvodu k rakouskému vydání (leden 1963) čteme: „troufalost a drzost komunistů, zednářů a židů je tak velká, že se už hovoří o kontrole volby příštího papeže, v intenci usadit na Stolci svatého Petra jednoho ze svých společníků v lůnu ctihodného sboru kardinálů“ (str.3). Podle autorů tento plán není nový: „jak jsme ukázali v naší práci na základě autentických a nevyvratitelných dokumentů, síly ďábelského draka chtějí dosadit na Apoštolský Stolec kardinála řízeného ďábelskými silami ... „Dále autoři píší, že takovou deklarci (Nostra aetate) by mohl podepsat pouze někdo, koho bylo nutno nazvat spíše antipapežem.

Tato publikace proti „Nostra Aetate“ byla adresována všem koncilním otcům.

Po zakon
čení II. vatikánského koncilu prvními kontestátory jeho rozhodnutí a zvláště tzv. Nové Mše (Novus Ordo Missae) byli rovněž sedesvakantisté. U příležitosti její promulgace v listopadu 1969 se objevily z jejich strany hlasy odporu. První, kdo na ni zaútočil, byl P. Georges de Nantes (jenž měl ovšem své vlastní teologické koncepce, jež zvláště v pozdějším období připomínají názory arcibiskupa Lefebvra). K jeho kritice se připojili kněží P. Filip Rousseau, P. Joachim Saenz y Arriaga S.I. (Mexičan), P. Karel Marquette, P. Louis Coache a dominikán P. Michael-Louis Guerard des Lauriers. Kontakt s Coachem udržoval již tehdy rovněž P. Noel Barbara z Kněžského společenství farních spolupracovníků Krista Krále. Tato posledně jmenovaná organizace byla založena bývalým jezuitou P. Pavlem Valletou a věnovala se hlavně kázání exercicií podle reformované metody svatého Ignáce z Loyoli. Několik bývalých členů tohoto společenství se stalo později bojujícími „tradicionalisty“. Kromě P. N. Barbary se pro sedesvakantismus vyslovil P. George Vinson. Založil shromáždění společenství Sester Krista Krále čítající v současnosti kolem třiceti povolání.

Samozřejmě, že i v jiných zemích částech světa se objevila kontestace modernismu. V Argentině prof. Disandro svým spisem „La Hosteria volante“ (Létající hospoda) vznesl v květnu 1969 otázku o uprázdněnosti Apoštolského Stolce. Ve sp státech sedesvakantismus existoval minimálně od roku 1967 (dr Kellner). V Německu v r. 1966 r. vznikla Una Voce- Gruppe Maria. V roce 1969 její vedoucí prof. Reinhard Lauth z University v Mnichově vydal své prohlášení o svém přesvědčení o vakantu. V Brazílii projevil sympatie k sedesvakantismu biskup Campos Antonio de Castro-Mayer. Ještě v roce 1988, když přijel do Econu na konsekraci biskupů arcibiskupa Lefebvra deklaroval existenci sedesvakance. Přesto všechno zůstal nadále ve spojení s arcibiskupem Lefebvrem.


V té době se arcibiskup Lefebvre, který sehrál významnou roli v obraně katolické nauky v průběhu II vatikánského koncilu, veřejně na téma reforem nevyjadřoval. Tak tomu bylo až do přelomu let 1974 a 1975. Na koncilu arcibiskup navzdory svým pozdějším ujištěním podepsal všechny dokumenty včetně s těch nejvíce kontroverzních. Učinil tak, protože jak udává jeho biograf biskup Tissier de Mallerais, „v případě, že dané schéma je promulgováno papežem, není už schématem ale pouze aktem magisteria...“ (str 333 originálu francouzské biografie). V r. 1968 na jedné z přednášek arcibiskup Lefebvre tvrdil: „texty koncilu včetně „Gaudium et Spes“ i ten hovořící o náboženské svobodě, byly podepsány papežem a biskupy a proto nemůžeme zpochybňovat jejich hodnotu“ (str 339 v „Un eveque parle“).

V roce 1969 po promulgaci nového misálu, se tradicionalistické hnutí začalo mohutně rozvíjet. Prvním důležitým dokumentem katolické kontestace pokoncilní revoluce byla „Krátká kritická analýza Novus Ordo Missae“. Dokument podepsali dva kardinálové Ottaviani a Bacci, ale jeho hlavním autorem byl P. Guerard des Lauriers. Co je zajímavé, dokument nepodepsal arcibiskup Lefebvre, který tak pokračoval ve svém mlčení.

 

V letech 1970- 1973 byly zorganizovány tři poutě do Říma, nazývané tiskem římskými pochody. Vedli je kněží Coache, Barbara, Saenz y Arriaga a skupina angažovaných laiků. V r 1977 tradiční katolíci obsadili pařížský kostel Saint-Nicholas-du-Chardonnet (ve Francii jsou budovy chrámů vlastnictvím státu). Vedl je prelát Ducaud du Bourget. Od této iniciativy se distancoval tehdejší rektor Econu, což ale nebránilo Bratrstvu sv. Pia X v tom, aby později budovu nezabralo pro sebe.

Do této doby bylo mnoho vzájemných vztahů mezi různými sedesvakantisty a Bratrstvem, neboť na počátku kontestace koncilu tyto skupiny nebyly od sebe zcela oddělené. Změnit se to mělo koncem sedmdesátých let, v souvislosti se změněnou „politickou“ situací ve Vatikánu. 6. května 1975 biskup Lousane, Ženevy a Fribourgu Mamie se souhlasem Pavla VI zrušil kanonicky Bratrstvo sv. Pia X. (Bratrstvo zpochybňovalo vždy platnost tohoto zrušení, ale biskup Tissier ve své biografii arcibiskupa Lefebvra přiznal, že bylo kanonicky zcela oprávněné op.cit. str. 508-509). 22. července 1976 Vatikán uvalil na Lefebvra za nedovolené svěcení kněží trest suspense „a divinis“. Arcibiskup nazval tehdy „koncilní církev“ schizmatickou a veřejně vznesl v srpnu téhož roku otázku, zda je Apoštolský Stolec prázdný. 29. srpna nazval dokonce „novou mši“ bastardskou! Ještě v r. v1977 r. v knize „Le coup de maitre de Satan“ uznává sedesvakantistický názor za možný (ed. Saint-Gabriel, 1977, str.42). Krátce poté však arcibiskup zmírňuje kurs a setkává se s Pavlem VI. Ale je to především volba Karola Wojtyly a naděje spojené s jeho osobou, jež působí, že začíná akci očistění svého semináře a Bratrstva od sedesvakantistů. Z profesury semináře v Econe je odstraněn P. Guerard des Lauriers a z Bratrstva jsou vyloučeni nebo sami odcházejí četní kněží z Francie, (Guepin, Belmont, Seuillot, Egregyi a jiní v letech 1979-1981) v usa (12 kněží v letech 1983-1984), o něco později odchází Italové (1985). Od té doby už sedesvakantisté nemají nic společného s „lefebvrismem“. V osmdesátých letech po prvních biskupských svěceních udělených sedesvakantistům arcibiskupem Martinem Thucem, začínají tito formovat novou generaci kněží. Tím také končí pionýrská doba odporu proti koncilním reformám a začíná doba boje o udržení víry nezkažené novotami a jejím předávání dále věřícím, kteří se shromaždují kolem nevelikých kaplí.


Ze Sodalitium, nr 55, edition francaise 2003.