Hory Gelboe

Msgre. Donald J. Sanborn

Jeden z prvních seminaristů arcibiskupa Lefebvra płáče nad úpadkem svého Bratrstva.

Na konci první knihy královské čteme o strašlivé porážce, kterou utrpěla vojska Izraelitů v zoufalé bitvě s Filišťany. Jejich krále Saula již dlouhou dobu ovládala obsese touhy zabít Davida z prostého důvodu, že ho David převyšoval svou statečností v boji. Izraelská armáda překvapená a nepřipravená byla zdecimována; Saul, smrtelně zraněný, spáchal sebevraždu vlastním mečem. Vše se to odehrálo v pohoří Gelboe. «A Pelištejci bojovali proti Izraeli i utekli mužové izraelští před Filištínskými a padli pobiti jsouce na hoře Gelboe»(I Král 31, 1).

David, který se nezúčastnil bitvy, se pohroužil do smutku. Truchlil nad svým pronásledovatelem Saulem, neboť byl jeho králem. Truchlil pro Jonatána, svého najbližšího přítele. Truchlil pro udatné muže Izraele, kteří padli na té hoře. «Bohatýři tví ó Izraeli, na horách jsou pobiti. Jakže padli bohatýři!» (II. Král 1, 19).

Skladatel Georg Fridrich Händel zhudebnil toto vzrušující drama ze Starého Zákona ve svém oratoriu Saul. Současně s temnými tóny pohřební písně těmito slovy oplakává ztrátu udatné mládeže Izraele:

„Pla

 Izraeli, plač, ztratil jsi svou krásu.

Tvá nejlepší mládež zničena na hoře Gelboe!

Tvé největší naděje byly pobity!

Pobití stateční bojovníci pokryli zemi!“

Každý rok, v červnu a v červenci, když se kněz modlí breviář, vyslovuje słova nářku Davida nad tragédií v Gelboe:

"Montes Gelboë, nec ros nec pluvia veniant super vos, ubi ceciderunt fortes Israël".

" ÓHory Gelboe, rosa ani déšť ať na vás nesestoupí, kde padli nejudatnější bohatýři Izraele".

 

 

Kde padli nejudatnější bohatýři z Izraele

Pokud si uvědomíme, že Izrael ve Starém Zákoně je předobrazem Církve katolické v Novém Zákoně a že Filištínští, nepřátelé Izraelitů představují nepřátele Církve, pak není zatěžko učinit srovnání s našími časy.

V žádném období svých dějin nebylo na Církev tak útočeno jejími nepřáteli a nikdy také nedosáhli tak velkých úspěchů. Nikdy předtím Církev nesváděla tak rozhodující zápasy se svými nepřáteli. Je to skutečně chvíle boje Církve v pohoří Gelboe.

Bitva ta jest urputná. Filišťany jsou zjevně modernisté. Izraelity jsou katolíci věrni své svaté víře. Podobně jako Filišťané, kteří shromáždili strašlivou sílu jako odpověď na pokoření, kterého se jim dostalo po zabití Goliáše, tak modernisté napadli Církev v našich časech se znásobenou energií po pokořeních z doby pontifikátu sv. Pia X.

A znovu nejudatnější z Izraele (tj. věrní katolíci) padají a hynou v tomto smrtelném střetu.

Budování Veliké Armády

Pamatuji si na pocity silného znechucení, které mne doprovázely na mé cestě domů z nedělní mše svaté v listopadu 1964. Byla to první neděle adventní v době, kdy byly zavedeny do Mše svaté první změny Pavla VI. Nebyły již stupňové modlitby u stupňů ołtáře, právě tak jako už nebylo poslední Evangelium. Do mše již byly zavedeny zpívané dialogy a zpívali se jakési protestantské kostelní písně. Dnes jsme již navykli na podobné změny, nicméně již tehdy jsem instinktivně věděl, že se v katolické církvi děje cosi hluboce nesprávného. V mladém věku čtrnácti let jsem cítil, že se protestantské náboženství vkradlo do katolické Církve. 

Můj život už nikdy neměl být takový jako dřív. Niterný zmatek způsobený změnami se postupem času stával stále větší a větší. Stále více změn bylo zaváděno, stále více se Církev – nebo spíše to, co se zdálo být Církví – protestantizovalo. 

V roce 1967 jsem vstoupil do diecézního semináře. Naivně jsem si myslel, že seminář bude přístavem ortodoxie a konzervativismu v porovnání s liberální farností. Ve skutečnosti jsem s velkým smutkem již prakticky od prvního dne odhalil zcela opačnou situaci. Pamatuji si na své veliké zděšení, když jsem slyšel starší seminaristy domáhající se zavedení manželství pro duchovenstvo a jiné liberální změny.

Do roku 1970 jsem pochopil, že nebudu nikdy v budoucnu schopen působit ve středisku náboženství II vatikánského koncilu. Pochopil jsem tehdy, čím se stane náboženství Novus Ordo – přesně tím, čím dnes je. Liberalni seminaristé jsou dnes kněžími a biskupy a můžeme očekávat, jaké inovace od nich asi vzejdou.

Společně s jinými seminaristy jsem začal tehdy hledat v okolních, jiných diecézích, které by byly více konzervativní. V těch dobách všichni hledali nebo skládali své naděje do konzervativismu, malého přístřešku, pod nímž bychom se mohli ukrýt před bouří liberalismu. Téměř všichni konzervativci předpokládali, že bouře brzy odezní jakmile „Svatý Otec“, tehdejší Pavel VI., spoutá vichry zlých liberálů a zkrotí je. „Svatý Otec“ jednoduše nevěděl, co se děje – to byla pří

ina celého liberalismu, tak jsme si to všichni mysleli. Rok za rokem se seminář stával více liberální; každým rokem jsem si říkal: „Příští rok si to s nimi už vyřídí“. Nikdy k tomu nedošlo.

Každý konzervativně smýšlející předpokládal, že liberálové jsou ve skutečnosti katolíky, kteří se jenom dali svést mylnými představami a názory. Jakmile se zorientují a pochopí, že inovace jsou nesprávné, odmítnou je a zanechají toho. 

V těchto letech jsem společně s jinými seminaristy cestoval na univerzitu Fordham v Bronxu poslouchat přednášky dr. von Hildebranda na téma probíhajích změn. Představil ho nyní dobře známý dr William Marra. Horlivě jsem četl časopis Triumph a každou tradicionalistickou nebo konzervativní publikaci, která mi padla do rukou.

Ale nepřinášelo to žádný efekt. Było stále hůř a hůř a hůř.

Konečně na podzim 1970 napadlo jednoho známého seminaristu napsat do Voice, tradicionalistického časopisu vydávaného v New Yorku a zeptat se na informace na téma tradicionalistického semináře. Jeho dopis byl publikován. Kněz P. Ramsey, na něj odpověděl. Řekl, že ačkoliv neví nic o takovém semináři ve spojených st., tak taková malá škola byla nedávno založena francouzským arcibiskupem ve Švýcarsku. A co víc, přijede do spoj. St na jaře.

To přirozeně vzbudilo můj zájem a napsal jsem arcibiskupovi dopis, na který jsem dostal velice rychlou, ochotnou odpověď. Přijede v březnu a byl by šťasten, kdyby se mohl setkat se mnou a s jinými seminaristy, kteří o to mají zájem. V pondělí 15. března 1971 já a dva jiní seminaristé jsme se setkali s arcibiskupem Lefebvrem v New Yorku. Opět už poté můj život nikdy neměl být stejný jako dosud. 

Rozhovor s arcibiskupem obsahoval ve zkrácené formě celou tíži všech problémů, jež se měly stát v budoucnu údělem celého tradicionalistického hnutí. 

Pan arcibiskup byl na cestě do Covingtonu v Kentucky, kde se měl setkat s jiným členem Společnosti Otců od Svatého Ducha, biskupem Covingtonu. Arcibiskup doufal, že od něj dostane povolení na založení malého semináře nedávno vzniklého Bratrstva v jeho diecézi.

Arcibiskup započal naši konverzaci tím, že ukázal uznání, které získal pro Bratrstvo v diecézi Freiburg. Bylo jasné, že měl v úmyslu působit v rámci Novus Ordo. V oné době nikdo nepomyslel, že by to šlo dělat jiným způsobem – všichni jsme hledali pouze úkryt, místo, kde bychom mohli zůstat katolíky a tam působit.

V průběhu rozhovoru nám arcibiskup Lefebvre vysvětlil, že nutným je pouze zachování tradiční latinské Mše a že to je Mše, která se slouží v jeho semináři. Přesto, že jsem s radostí přijal zprávu o tradiční latinské Mši, protože jsem nenáviděl novou mši, myšlenka na zachování tradiční mše mne uvedla do rozpaků. Předpokládal jsem, že Pavel VI je papežem, což jsme tehdy všichni přijímali a jak se tedy můžeme stavět proti němu v této věci? Pamatuji si, že jeden ze seminaristů položil takovou otázku. Arcibiskup dal nejasnou odpověď vztahující se k jeho oprávněnosti a položil důraz na nutnost zachování tradiční Mše z důvodu zachování víry. Samozřejmě, že měl pravdu, ale právní otázky nepřestávaly klást intriky a dělat starosti. 

V našem rozhovoru byly zmíněny ve zkrácené formě všechny otázky, jež se měly rozvinout v pozdější době. Touha spolupráce s Novus Ordo se měla nakonec srazit s rozhodnutím zachovat tradiční Mši a celé depositum fidei katolické víry. Arcibiskup a s ním Bratrstvo měli prožít dvacet pět bolestných let pokoušejíce se spojit tyto dva rozporuplné elementy: Novus Ordo a katolickou víru. A protože Novus Ordo byl vyhlášen „papežem“, arcibiskup a Bratrstvo budou hledat nemožnou střední cestu mezi uznaním vlády Krista a odporováním téže vládě.

Tyto dva rozporuplné názory arcibiskupa Lefebvra (na jedné straně spolupráce s Novus Ordo a na druhé straně obrana katolické víry), způsobí vznik dvou frakcí v Ecône: měkkou linii (dohodovci), tzn. liberalové upřednostňující ústupky ze strany katolické víry pro získání uznání ze strany Novus Ordo a tvrdou linii (nekompromisních), kteří se přikláněli k odmítnutí nadějí na získání povolení ze strany Novus Ordo, aby se nevystavili nebezpečí ztráty víry.

Jak jsem již napsal ve svém článku před devíti lety nazvaným Jádro věci (The Crux of the Matter), arcibiskup poskytoval argumenty k působení oběma stranám. Některá jeho tvrzení a činy velice vyhovovaly měkké linii; jiná tvrzení a činy vyhovovaly tvrdé linii. Důsledkem toho mohla každá ze stran tvrdit, že je téhož smýšlení a ducha jako arcibiskup.

A skutečně, arcibiskup nabral kurs, který nebyl ani jedním ani druhým. Metoda jakou si on představoval pro ukončení krize v Církvi, spočívala ve vybudování velké armády tradičních kněží, jejich rozeslání všude ke sloužení Mše sv. a přitáhnutí katolíků na jejich mši a apoštolátu. Myslel si, že Novus Ordo se stane slabé z důvodu nedostatku povolání a zakrátko budou muset Vatikán a biskupové kapitulovat tváří tvář faktu, že jedinými kněžími, kteří zůstanou, budou tradiční kněží. Neradi, ale nakonec se přece jen budou muset vrátit k Tradici. Na druhé straně arcibiskup cítil, že absolutní nutností je obrana katolické doktríny, liturgie a praxe a všeho co s tím souvisí. Odpor proti vládě Novus Ordo, obzvláště proti Pavlu VI.

Ten dvojitý cíl způsobil zrození za těchto podmínek jediného možného postoje řešení „prosívání“. Spočíval v tom, aby se s vládou Novus Ordo jednalo jako s katolickou hierarchií, ale prosívala se jejich doktrína, jejich zákony, liturgie a hledali se v ních katolické elementy a odmítalo se vše, co není katolické.

Z tohoto důvodu chtěl arcibiskup formovat seminaristy, kteří by přijali toto řešení a vše, co s tím souvisí a uznali „prosívající“ autoritu Bratrstva a jeho osobní. Tímto způsobem se zrodil „kult Monseignera“. Seminaristé, protože nebyli schopni vyřešit problém moci a vlády uznali arcibiskupa Lefebvra jako zvláštní hlas Boží pro dobu krize. Řím pro ně nepředstavoval žádný problém, pokud byl na blízku arcibiskup, aby interpretoval jeho rozhodnutí a převedl nás přes přes různé modernistické nástrahy kladené nám Římem do cesty.

V období mezi lety 1970 až 1975, tyto tři proudy: měkká linie, tvrdá linie a linie lefebristická, se rozvíjely vedle sebe a pouze příležitostně tu a tam mezi nimi docházelo ke střetům. Představitelé tvrdé linie se otevřeně přiznávali ke svým sedesvakantistickým názorům na téma Pavla VI. Necítili také potřebu skrývat svou věrnost k breviáři a k rubrikám sv. Pia X. a bylo je možno potkávat s těmito breviáři v celém semináři.

V seminárních třídách se příznivci tvrdé linie přeli s přednášejícími s modernistickými názory a mezi nimi (tj nekompromisními) hrál prim jistý dobře známý britský biskup. Zastánci měkké linie bránili profesory a atakovali své protivníky. Sympatizanti linie arcibiskupa Lefebvra všeobecně zůstávali mimo tyto spory.

V roce 1974 se Vatikán rozhodl prozkoumat seminář v Ecônu a poslal vizitátory, kteří vedli rozhovory s některými přednášejícími a seminaristy. Protože předvídal, že zpráva z vizitace nebude dobře přijata, vydal arcibiskup Lefebvre svou slavnou Deklaraci, která velice potěšila zastánce tvrdé linie a ochladila zápal dohodovců. O rok později, v květnu 1975, Pavel VI rozpustil Bratrstvo. Arcibiskup Lefebvre se rozhodl postavit se mu na odpor a udržel Ecône otevřené. Zastánci tvrdé linie byli rozradostněni, plni entuziasmu z důvodu nyní již otevřené války s modernismem, zvláště s tím sídlícím ve Vatikánu. Nezabývali se rozhodnutím rozpuštění Bratrstva, neboť považovali činy Pavla VI za neplatné, nemající žádnou právní moc.

Zastánci dohody bili na poplach. Mnoho z nich opustilo řady Bratrstva. Sympatizanti linie arcibiskupa neříkali nic a loajálně táhli za arcibiskupem.

Události z let 1975 – 1978 ukazovaly, že tvrdá linie zvítězí. Zdálo se, že arcibiskup odhodil veškerou naději (a dokonce i touhu) po dohodě s modernistou Montinim. Nazýval „církev“ II. vatikánského koncilu „církví schismatickou“ a Novou mši „bastardskou mší“. V jednu chvíli se zdálo, že dychotomie názorů arcibiskupa Lefebvra z dřívějších let byla vyřešena ve prospěch logického a konsekventního rozhodnutí o vyhlášení války Novus Ordo. Bratrstvo se mělo stát velikou armádou katolické církve proti jejím modernistickým nepřátelům, Filišťanům v jejím nitru a zvláště uvnitř Vatikánu. Mělo to přitáhnout povolání z celého světa zformovat je správně do katolického a antimodernistického smýšlení Církve a poté je obrátit do pole bitev v každé zemi na povrchu země. Budoucnost se zdála být světlá, bezpečná a krásná. 

Tehdy, 6. srpna 1978, Pavel VI. učinil něco, co potěšilo mnoho lidí. Toho dne zakončil svůj život.

 

Jan Paveł II: medvědí objetí

Po krátkých dnech Lucianiho „panování“, započal v září 1978 současný a zdálo by se nikdy nekončící Wojtylův „pontifikát“ – třetího „papeže“ II. vatikána .

Arcibiskup Lefebvre se chtěl setkat s novým „papežem“. K setkání došlo krátce po jeho volbě. V průběhu této historické rozmluvy řekl Wojtyla arcibiskupovi Lefebvrovi, že by mohl působit, kdyby „akceptoval koncil ve světle Tradice“, formułace, kterou arcibiskup používal vždy, když se pokoušel obnovit staré pokusy o koexistenci s Novus Ordo. Pro Lefebvra to znamenalo prosívání koncilu a vyhledávání katolicismu v něm; pro Wojtylu to znamenalo pouze jinou barvu v modernistické paletě idejí. Pro Lefebvra to znamenalo obnovení nadějí na obdržení aprobace ze strany církve Novus Ordo; pro Wojtylu to byl způsob na včlenění tradicionalistů do jeho církve (High Church). Pro Lefebvra to byla naděje obdržet boční kapli v modernistické katedrále; pro Wojtylu se věci měly podobně 

Sdílejíce současně tyto naděje na dohodu udělil Wojtyla arcibiskupovi „medvědí objetí“. Válka byla skončena.

Přinejmenším tato jedna. Následkem tohoto setkání bylo, že arcibiskup měl za úkol převýchovat neústupné Bratrstvo, setrvávající v bojovém šiku v elastický nástroj kompromisu. V nadcházejících letech se objeví na denním pořádku dialog a arcibiskup bude potřebovat mít u sebe duchovenstvo ne se zbraní v ruce, ale s perem připraveným k podepsání mírové dohody s ničiteli katolicismu. 

V Bratrstvu zavládla „vláda teroru“. Arcibiskup přesvědčený, že má nyní budovat armádu lidí připravených k dialogu a k uzavírání kompromisů, s cílem dosáhnout dlouho očekávaného uznání od modernistického Vatikánu, pochopil, že musí nyní buďto eliminovat nebo přesvědčit opozici. A za

al tak činit s nezlomným nasazením a dokonce s bezohledností. Sedesvakantismus byl zakázán. Buďto jsi musel říci, že Wojtyla je papežem nebo opustit Bratrstvo a žít ve vyhnanství a chudobě.

Dohodovci byli nadšeni, každý tvrdohlavý v Bratrtsvu byl systematicky ničen, buďto vynucenou „konverzí“ nebo vyloučením. S příchodem roku 1986 a s vyloučením čtyř italských kněží, se proces zdál být zakončen. V Bratrstvu nezůstala jediná osoba, která by považovala Wojtylu za nepřítele. Cesta ke kompromisu, který by měl přinést koexistenci, boční kaple v modernistické katedrále ekumenismu byla otevřena dokořán.

Kromě komplikací spojených se setkáním v Assisi a jiných pobuřujících ekumenických zločinů spáchaných Wojtylou, rozhovory s nepřítelem probíhaly až do dne podepsání nešťastného Protokołu, jež se odehrálo jistě ne náhodou 5. května 1988, na svátek sv. Pia V.

Po měsících rozhovorů s Ratzingerem, byl arcibiskupovi Lefebvrovi předložen k podpisu dokument, jenž měl být přípravou ke konečné spíše formální dohodě. V tomto osudovém Protokolu arcibiskup Lefebvre: 1. sliboval věrnost Janu Pavlu II a biskupům Novus Ordo; 2. souhlasil s přijetím kapitoly 25 Lumen Gentium a tím způsobem přijal učení Vaticanum II jako nauky katolické církve, bez jakýchkoliv výhrad; 3. přistoupil a souhlasil s dialogem s Vatikánem o diskusních bodech Vaticanum II, novou liturgií a právními otázkami, „odstoupil od veškerých polemik“ tzn., rezignoval od veřejného odsouzení bludů; 4. uznal novou mši a nové svátosti za platné ve formě vyhlášené Pavlem VI a Janem Pavlem II v jejich oficiálním vydání a tak dal na srozuměnou, že jsou katolickými rity promulgovanými církví a tím nemohou být neplatné; 5. uznal Kodex kanonického práva z r. 1983, o němž sám prohlásil, že je plný chyb, ne-li herezí

Na oplátku, Ratzinger přiznal Bratrstvu místo v tom co arcibiskup Lefebvre vždy nazýval „koncilní církev“. Kromě toho, Ratzinger souhlasil s tím, že „Svatému Otci“ bude předán návrh týkajícího se jmenování biskupa, jenž by měl být vybrán z členů Bratrstva.

Následujícího dne, 6. května, arcibiskup Lefebvre porušil dohodu, kterou sám podepsal a řekl Ratzingerovi, že pokud „papež“ neurčí biskupa a nepřipraví pro něj apoštolský mandát (povolení ke konsekraci) do poloviny června, uskuteční i tak svěcení. Argumentoval tím, že odročení této ceremonie by způsobilo mezi tradicionalisty rozčarování. A co víc, dodal: „hotely, doprava, obrovské náklady vynaložené na ceremonii, vše už bylo pronajato“.

Ratzinger a arcibiskup se setkali 24 května. Ratzinger jej přesvědčuje, že „Svatý Otec“ vybere biskupa z Bratrstva a udělí povolení k provedení konsekrace 15. srpna, pouhých čtyřicet dnů po tak toužebném datu 30. června. Lefebvre odpověděl dvěma dopisy, jedním určeným kard. Ratzingerovi a druhým Wojtylovi, naléhajíce na tři biskupy a datum konsekrace 30. června jakož i zajištění většiny pro Bratsrtvo v „Komisi pro Tradici“.

Ratzinger odpověděl 30. května a naléhal na přijetí podmínek Protokołu z 5. května a na podřízení se arcibiskupa ohledně konsekrace biskupů rozhodnutí „papeže“. Lefebvre odpovídá 2. června, odsuzuje ducha II Vaticanského koncilu píše Ratzingerovi, že je rozhodnut uskutečnit konsekraci 30. června a připomíná, že Řím povolil její uskutečnění 15. srpna.

Kolotoč pokračuje. 15. června arcibiskup Lefebvre koná tiskovou konferenci, v níž řekl, že Jan Pavel II není katolík, že je exkomunikován, mimo Církev, ale je hlavou Církve. 16. června řekl reportérovi, že by změnil svůj názor, kdyby Jan Pavel II – který ještě den před tím nebyl ani katolíkem – uznal jeho čtyři biskupy.

30. června 1988 arcibiskup Lefebvre konsekroval čtyři biskupy. 2.

ervence Jan Pavel II exkomunikoval současně jeho, jakož i jeho přívržence.

Dvě tváře arcibiskupa

Na základě kontaktů s modernistickým Vatikánem je zřejmé, že v osobě arcibiskupa Lefebvra se setkały dvě rozporuplné tendence, schopné diktovat své vlastní různé i vzájemně rozporné teorie i způsob jednání.

Na jedné straně to byla víra arcibiskupa. Protože jsem ho po mnoho let znal, mohu potvrdit, že ve svém srdci, byl hluboce katolickým, antiliberálním, antimodernistickým. On nečerpal ze změn II. vatikánského koncilu a tak jako my všichni očekával den návratu tradiční víry.

Na druhé straně to byla diplomacie. Silně věřil v toto umění a protože v něm byl velice dobře vyučen, jakožto Apoštolský delegát myslel si, že by mohl vyřešit problémy Církve pomocí diplomatických metod.

Ve chvílích, kdy víra arcibiskupa nebyla omezována diplomatickými kličkami a byla rozpálena silou jeho ducha, jevila se jako překrásná. Jeho nediplomatické a nevykalkulované výroky były dokonalé. Byly přesně tím, co církev potřebovala – jednoduchými, jednoznačnými prohlášeními pravdy, nekompromisními odsouzeními modernistů, obsahovaly mocný program pozitivní činnosti zaměřené proti nim, spočívající ve formaci a svěcení tradičních kněží. V tom spočívala velikost arcibiskupa.

Nicméně když diplomacie diktovala jeho myšlení a jednání, ukazoval se jiný arcibiskup. Připraven činit hanebné ústupky pro dosaženní svého cíle, schopen činit vůči modernistům dvojznačná prohlášení a doufal, že je to uspokojí natolik, aby mu přiznali místo u modernistického stolu. Například, navzdory faktu, že „vynesl rozsudek smrti“ nad novou mší, jasně souhlasil se sloužením Novus ordo ve velkém pařížském kostele Saint Nicolas du Chardonnet:

„Kardinał [Ratzinger] nám dal na srozuměnou, že bude nutné povolit sloužení nové mše v kostele St. Nicolas du Chardonnet. Naléhá na mně, abych uznal, že je jen jedna církev, ta, pocházející z II vatikánského koncilu. Přes tyto neshody podepíše Protokoł z 5. května”. (Dossier sur les Consécrations Episcopales, Ecône 1988, s. 4).
 

Pod vlivem této diplomacie se jeho obvyklá odvaha proměnila v bojácnou slabost vůči protivníkům Církve. Vrátíme-li se do r. 1974, když si uvědomil, že jeho kapitální Deklarace byla diplomatickou hloupostí a netaktností, sdělil kardinálovi Šeperovi omluvu nedůstojnou jeho víry a duchovního zápalu, když řekl, že vznikla ve chvíli hněvu.

Když se pokoušel přimět Vatikán, aby povolil naplánované svěcení biskupů, uvedl jako důvody, že „stany (přístěnky pod nimiž měla probíhat konsekrace) jsou již pronajaty“, jako kdyby konsekrace biskupů byla jen o málo důležitější než přijetí manželských slibů. 

Cožpak si skutečně myslel, že se Vatikán vzruší otázkou stanů? Cožpak si arcibiskup Lefebvre skutečně myslel, že neshoda ohledně rezervace stanových přístřešků měla něco společného s problémy, které z toho plynuly? Samozřejmě že ne. Pravda je taková, že arcibiskup ve svém srdci věděl, že Jan Pavel II není papežem a že kontakty s ním neprobíhaly v duchu poddání se jeho „vládě“, ale spíše to byl pokus získat od Wojtyly to, co Wojtyla vlastnil a sice, získat pro bratrstvo zdání legálnosti.

Potvrzením tohoto názoru může být jeho stanovisko, které představil čtyřem budoucím biskupům 28. srpna 1987, tedy před započetím dlouhého procesu vyjednávání: „svatopetrský Stolec“ psal v dopise jim určeném, „římské církevní úřady jsou okupovány antikristy“. (Ibid., strana 1). Můžeme se ptát, jak za této situace mohl vést upřimné jenání s těmito antikristy s cílem uznání jeho bratrstva a další spolupráce s nimi? Jak by mohl nyzývat Náměstkem Kristovým toho, koho odsoudil jako antikrista?

Odpověď spočívá v dvojím postoji arcibiskupa.

Jako dvě gramofonové desky puštěné současně: zvuk vycházející z jednoho reproduktoru a současně i z druhého; stejně tak jsou dvě tváře arcibiskupa jedna vyzařující víru a druhá diplomacii - můžete je vidět a slyšet současně, dokonce v tentýž stejný den, v jeho výpovědích, postojích a činech. 

Armáda bojující o koexistenci s heretiky

Často se říká, že kdyby nebylo arcibiskupa Lefebvra, nebyło by vůbec žádné tradicionalistické hnutí, žádní kněží, ani tradiční mše, naprosto nic. 

Tento názor je do velké míry pravdivý. Arcibiskupu Lefebvrovi náleží zásluha za vynalezení myšlenky velké celosvětové armády kněží, působících společně a jednotným způsobem proti modernistickému kléru. Byl to on, komu náleží uznání za zkonstruování mechanismu, jenž by umožnil dosažení tohoto cíle, v té míře v jaké vidíme jeho úsilí namířené k zakládání seminářů a četných řeholních domů, škol, klášterů, noviciátů, atd. Jeho zásluha spočívá ve vybudování skvěle vybavené armády minimálně po stránce materiální a organizační.

Právě díky tomuto materiálnímu a organizačnímu charismatu, které k němu přirozeným způsobem přitáhlo tak mnoho lidí, byl schopen k sobě přitáhnout téměř každé duchovní povolání z okruhu těch lidí, kteří odporovali změnám. Zrození Econu v r. 1970 bylo jako hlas polnice svolávající vojsko katolické církve ve chvíli rozhodující bitvy s mocnostmi temnot a s branami pekla. Mnozí na toto vyzvání odpověděli a dále odpovídají. To je právě ta nejšlechetnější a nejudatnější mládež Izraele v urputné bitvě s Filišťany.

Bohužel, podobně jako v bitvě na horách Gelboe, naše skvělá mládež hyne a armáda podléhá Filišťanům.

Proto, dokud armáda katolických kněží odporujících modernismu nepochopí, že Filišťané jsou jejich nepřátelé, čeká je záhuba. 

I přesto, že je zásluhou arcibiskupa Lefebvra zorganizování skvěle vybavené armády, taktéž na něm spočívá odpovědnost zato, že ji vede – a s ní i mnoho přisluhujích laiků – do pasti mocného nepřítele. Past nepřítele je nalákání hnutí odporu skrze modernismus do pasti touhy stát se jistým druhem "High Church", tradicionalistické větvičky modernistického náboženství.

Tato past, ono „vyřešení“ problému II. vatikánského koncilu a jeho reforem, dokonale slouží cílům modernistů. Pochytají do chapadel svého zreformovaného, heretického náboženství, jak pavouk do sítě prakticky celý odpor, který by pro něj katolicismus mohl představovat. Podráží ho, diktuje podmínky, vyssává ho a zbavuje vůle k odporu. Potom se „katolická“ církev začne celému světu jevit jako anglikánská církev v Anglii, kde příslušnost ke katolické víře bude zredukována na liturgickou nádheru a na „katolickém přeludu“ přebývání ve společenství s herezí. Takový systém svede katolickou církev na úroveň sekty, neboť katolická církev nemůže udělovat jméno „katolík“ modernistickému heretikovi a současně se považovat za skutečnou Kristovu církev. 

A přesto lefebristé vidí řešení problémů Církve v koexistenci modernistů a katoliků v téže církvi, v níž oni mají své chrámy a my máme své, vše pod jedním a tímže „papežem“, který je „Svatým Otcem“ jak pro heretika, tak pro katolíka současně. 

Tento postoj nepochází od Boha. Nikdy, naprosto nikdy v historii jak Starého tak i Nového zákona Bůh nevyjednával se svými nepřáteli dohodu. Bůh nikdy nedovoloval směšování falešného náboženství s jeho svatým učením. A faktická příčina, kvůli níž byl vyvolený národ neustále trestán ve Starém Zákoně, byla jeho náklonnost ke směšování jeho víry zjevené mu Bohem s pohanskými kulty sousedních národů. 

A tak tedy, buďto je II vatikánský koncil od Boha nebo není od Boha. Buďto jsou změny započaté na koncilu od Ducha svatého nebo nejsou od Ducha svatého. Pokud pochází od Ducha svatého, pak jsme povinni je přijmout a náš odpor je hříšný. Pokud však od Ducha svatého nepocházejí, pocházejí od zlého ducha a je na ně jediná odpověď Církve: anathema, tisíckrát anathema, klatba a exkomunikace všech heretiků. Žádná koexistence s herezí a heretiky. Vyzývat k takové koexistenci snižuje církev na úroveň sekty podobné těm protestantským.

Proto také smyslem odporu, kterým se stavíme proti Vaticanum II a jeho změnám není nalézt boční kapli pro Tradici ve velké modernistické katedrále. Ne, vzýváme k odmítnutí a odkrytí herezí, pozvedáme hlas ve jménu víry, proti heretikům, kteří si přivlastnili naše svatyně a naplnili je zápachem heretické ohavností.

Tím, že vybavil ty, kteří mu důvěřovali vším s výjimkou skutečné teologie učící jak jednat s něpřáteli církve, arcibiskup Lefebvre vytvořil armádu lidí, kteří nevědí, kde se nachází nepřítel. Jejich boj, to je boj o to, aby byli „akceptováni“ modernistickou „vládou“. Chtějí být pohlceni Filišťany a nechtějí je porazit. Touží po tom, aby mohli spolupracovat spolu s modernistou ve Vatikánu a ne po tom, aby jej odtud odstranili. Jejich bitva to je bitva o pobývání s heretikem v téže církvi. 

Duch „vyjednávání s Římem“ dále v Bratrstvu trvá. Již sám tento termín zní schismaticky, protože katolíci nevedou s Římem jednání, ale podřizují se Římu. Krátce po biskupských svěceních v r. 1988 arcibiskup Lefebvre řekl, že vyjednávání budou pokračovat a že je možné, že v průběhu 5 let se vše vyřeší. Nakonec slyšeli jsme o následných jednáních, dalším pohybu ve směru Wojtyly. Veritatis Splendor, nová Wojtylova encyklika, byla chválena rektorem Econu jako „radikálně antiliberální, antiekumenická, antikolegiální“ a „neobsahující nic, co by vyžadovalo revizi“.

Podstata problému

Příčina, která je důvodem toho, že Bratrstvo vede jednání s modernisty, jež mají nakonec vyústit v to, že budou jimi shltnuti, je to, že připisují Wojtylovi papežskou autoritu. Pociťují potřebu být mu podřízeni a být od něho uznááni, podle obrazu podléhání Kristu a být uznávanými Kristem. Papežská autorita je autoritou Krista.

Jenže současně považují vše, co [Wojtyla] říká nebo koná buď za heretické, błudné, skandální nebo za škodlivé pro duše. Otevřeně tvrdí, že katolík si nemůže zachránit svůj duchovní život v Novus Ordo. Znamená to, že mše a svátosti, doktrína a disciplina udělované jim oficiálně (podle jejich doměnky) „papežem“ jsou natolik škodlivé, že je potřeba je uznat za smrtelně nebezpečné pro duše.

Z toho důvodu Bratrstvo uznává, že má carte blanche (volnou ruku) k tomu, aby pokračovalo ve veškerých formách svého apoštolátu v libovolné diecézi na světě. Ve stejnou dobu pokračují jednání s šiřiteli duchovní smrti, jejichž cíl je společná práce v diecézích podle vzoru svatého Bratrstva svatého Petra.

Kdyby Bratrstvo odhodilo tento beznadějný postoj, připomínající postoj donatistů, jansenistů, gallikánů a starokatolíků a zaujalo postoj katolický, stalo by se skutečnou, statečnou armádou odporu jakou původně mělo být.

Postoj, který zaujímá je beznadějný, protože v jejich pojetí oni bojují proti téže katolické církvi, jejíž součástí chtějí být. Ale katolíci nebojují proti své církvi, ale podřizují se jí, protože je nezničitelná a prostá bludů. To je Kristova církev a její autorita je autoritou Krista.

Katolický postoj přivádí člověka k tomu, že je nemožné, aby katolická autorita moci – autorita Krista – nařizovala celé církvi katolické mylné nebo smrtonosné doktríny, disciplinu, mši nebo svátosti. Protože reformy II. vatikánského koncilu jsou mylné a přinášejí smrt, je nemožné, aby pocházely od katolickéj vlády, od vlády Krista. Proto je také nemožné, aby Wojtyla vlastnil papežskou autoritu, na níž si činí nárok. On nereprezentuje katolickou církev. Reformy Vaticanum II nám nebyly předány katolickou církví.

Samozřejmým praktickým závěrem vyplývajícím z takového katolického stanoviska je následný postoj: žádný kompromis s heretiky z Vatikánu a biskupských kurií. Povinností církve je odsuzování modernistů jako podvodníků, kteří si chtějí přivlastnit katolickou autoritu moci, domlouvání věřícím, aby jim nevěnovali žádnou pozornost a odmítali jim právo na katolické jméno. Odhalení jejich falešné autority je klíčové pro otázku nezničitelnosti Církve, neboť církev by zbloudila, kdyby přijala falešného ženicha a za katolické by uznal nekatolické doktríny, disciplinu a liturgii existující od doby II. vatikánského koncilu, Montiniho a Wojtyly.

 


Bratrstvo svatého Petra: dítě arcibiskupa Lefebvra

Zhoubné následky diplomacie arcibiskupa Lefebvra a mylné nauky o církvi, o níž se tato opírala, je možno vidět na konkrétních věcech jako je vznik Bratrstva svatého Petra a indultní mše. Jediným důvodem proč oba tyto jevy dnes máme, je to, že arcibiskup Lefebvre o ně prosil a velice těžce pracoval na tom, aby se uskutečnily.

Idea náboženské společnosti působící uvnitř struktur diecézí Novus Ordo a k tomu ještě zachovávající tradiční Mši a teologii, byla od počátku přeludem arcibiskupa Lefebvra. Tento sen se uskutečnil, když mu byl předložen k podpisu již zmiňovaný Protokol z 5. května. Nakonec obdržel to, o co se mistrovskou diplomacií snažil, co konstruoval a vytvářel. A tak, když se tedy někdy říká, že bychom neměli žádné tradiční kněze, kdyb y nebylo arcibiskupa lefebvra, taktéž se dá říci, že bychom neměli bratrstvo svatého Petra nebýt arcibiskupa Lefebvra.

Věřím tomu, že časem zanikne rozdíl mezi bratrstvem svatého Petra, spolu s indultní mší a bratrstvem sv. Pia X. Má to nějaký smysl, pokud je Wojtyla papežem a Vaticanum II skutečným katolickým koncilem, jak se můžeme logicky stavět proti nim, když nám nabízejí tutéž tradici? Jak můžeme logicky tvrdit, že jejich učení jsou mylná nebo že jejich liturgie je smrtonosná? Samozřejmě že to nemůžeme dělat. Případ Bratrstva svatého Petra krásně illustruje přísloví: „vlk se nažral a koza zůstala celá“, což v tomto případě znamená: můžeš mít současně i Tradici i Wojtylu. Pokud jsi s Bratrstvem svatého Pia X, neustále stojí před tebou palčivý problém autority. „Moc Krista“ exkomunikovala Bratrstvo svatého Pia X. Jakou jinou odpověď, než že Kristova moc je na omylu, mají oni na tento problém.

Vidíme i úpadek statečné mládeže církve projevující se ve značném počtu osob, odcházejících z Bratrstva sv. Pia X. Když kněží opouštějí tuto skupinu, jdou většinou vlevo, tzn., začínají se většinou sbližovat s Novus Ordo skrze Bratrstvo svatého Petra nebo Indult. Málokdy se vzdalují od Novus Ordo. To svědčí něco o formaci, jakou dostávají v lefebristických seminářích.

Příkladem toho je např. kněz P. John Rizzo. Současný P. Rizzo byl mým seminaristou v Ridgefieldu. Když jsem ho znal, zaujímal velice rozhodné teologické postoje a nechtěl mít nic společného s Novus Ordo. Nyní jsem se dozvěděl, že byl přijat do diecéze Novus Ordo a působí pod jejím vedením. Co se stalo? Deset let lefebrismu je odpovědí na tuto otázku. Ten mu přes deset let vtloukal do hlavy, že „tvrdá linie“ „devíti zlých kněží“ byla schismatická, protože neuznávala papeže za papeže. Takže klobouk dolů před Bratrstvem svatého Pia X z důvodu zničení dobrého seminaristy, který neučinil nic víc než, že dovedl vaše teologické vývody do jejich logických konsekvencí. Pokud neodhodíte váše nelogické a nebezpečné postoje uvidíte jak se špatný konec P. Rizza rozšíří.

Nedostatek logických základů pro apoštolát

Odkdy Bratrstvo připisuje Wojtylovi papežskou moc, od té doby nemá žádný logický ospravedlňující důvod pro svůj apoštolát.

Když tradiční kněz, který plní svou funkci, tzn., když slouží Mši a uděluje svátosti bez povolení místního biskupa, musí nějak ospravedlnit svou činnost, na níž nemá oprávnění. Jediné možné odůvodnění, které může podat, zní: „Církev si přeje, abych to činil“. Protože jej k tomu neoprávnila žádná moc, aby sloužil mši a uděloval svátosti, musí mít logický a přesvědčující argument, že církev a nakonec Kristus si přeje, aby tam byl. 

Ale pokud tradiční kněz říká, že autorita moci Krista spočívá na Wojtylovi nebo na místním biskupovi, jak je potom možné, že si Církev přeje, aby pokračoval v neautorizovaném apoštolátu? Pokud Kristova moc spočívá na místním biskupovi, jak potom může chtít, aby tradiční kněz působil navzdory místnímu biskupovi? Pokud autorita moci Krista spočívá na Wojtylovi, jak by si mohl Kristus přát, aby skupina kněží zakládala apoštolát proti Wojtylovi? Je snad Kristus proti Kristu?

A na druhé straně, pokud Wojtyla nemá autoritu moci Krista, jak Kristus nebo Církev by mohli autorizovat apoštolát těch, kteří tvrdí, že heretik Wojtyla je skutečným papežem? Jak Kristus nebo církev by si mohli přát apoštolát kněží, kteří chtějí zavést věřící do ovčinců heretických falešných pastýřů? Kdo odsoudí jako schizmatiky ty, kteří nerozeznají falešné pastýře?

Jádro problému spočívá v tom, že není možno oddělovat autoritu církve od autority Krista a není možno oddělovat moc církve od samotné církve. To vše představuje jednotu. Není možné se považovat za reprezentanta církve katolické, pokud působím proti její moci. Podobně není možné reprezentovat církev katolickou, pokud uznávám falešnou moc. Tam, kde je Petr, tam jest církev (ubi Petrus, ibi Ecclesia). Pokud tvůj apoštolát není Petrův, potom není ani apoštolátem církevním, ani Kristovým. Proto uznáváním za Petra toho, kdo odsuzuje tvůj apoštolát, znamená odsouzení tvého vlastního apoštolátu tvými vlastními ústy.

Jev uznávat moc papeže na jedné straně a z druhé strany „dělat si po svém“, bylo poznávacím znamením mnoha heretiků a schismatiků. Takový byl postoj jansenistů, gallikánů a starokatolíků. Bylo to odsouzeno papežem Piem IX:

„Jaký zisk plyne z veřejného hlásání dogmatu o svrchované moci sv. Petra a jeho nástupců při tomto postoji? Co dobrého plyne z neustálého opakování vyznání víry v církev katolickou o poslušnosti a podřízenosti vůči Svatému Stolci, když činy činí z těchto krásných slov klam? A co víc, což se taková vzpoura nestane nevyvratitelná tím faktem samým, že se poslušnost považuje za povinnost? Cožpak moc Svatého Stolce nespočívá v ukládání sankcí v oblasti, jež nás zavazuje? Cožpak stačí být v jednotě víry s tímto Svatým stolcem bez poslušného podřízení se? – postoj, který není možno přijmout bez újmy na víře katolické? Skutečně, ctihodní bratři a milovaní synové, je to otázka o uznávání moci (Apoštolského Stolce), dokonce nad vašemi církvemi, nejen ve věcech víry, ale rovněž i discipliny. Ten kdo to popírá je heretik; ten kdo to uznává a zatvrzele odpírá poslušnost, zasluhuje si tím samým klatbu“. (Promluva Quae in patriarchatu z 1. září 1876 r. kněžím a věřícím chaldejského ritu).

„Nemůžeme přejít mlčením opovážlivost těch, kteří nesnesou zdravou nauku tvrdí, že co se týče prohlášení Apoštolského Stolce a jeho výroků, jež mají za předmět výrazné dobro církve, jejího práva a napomenutí, jež se bezprostředně netýkají dogmatů víry a zvaků, je možno jim bez hříchu a bez toho aby se to dotklo zdravého katolického vyznání jim poslušnost a podřízenost. (Jak v rozporu je tento názor s katolickým dogmatem o plnosti moci udělené našim Pánem Ježíšem Kristem papeži římskému, pastoraci, vedení řízení a směrování všeobecné církve: Není téměř nikdo, kdo by toto nevěděl a nepřijímal to. ]".

[A dále dodává ještě Svatý Otec: „Proto uprostřed převrácenosti a ničemných plánů, povzbuzeni povinností Našeho apoštolského úřadu, přeplnění starostí o naše svaté náboženství, o zdravé učení, spásu duší a dobro samo společenství lidského, považujeme za povinnost znovu povznésti hlas. A následkem toho, z moci Naší apoštolské vlády odmítáme a odsuzujeme a současně si přejeme a nařizujeme, aby všechny dítky katolické církve považovaly za zavržené odsouzené opovrženíhodné všechny současně, jakož i každou zvlášť z těchto názorů věcí jednotlivě probíraných v našem listu.“](*). (Encyklika Quanta Cura z r. 1864.).

A proto postoj Bratrstva není katolický. Není to nic než neštěstí, že skutečně veškerá mládež Církve, nejstatečnější Izraele, byla naplněna nekatolickými zásadami v jejich boji s modernismem. Znamená to, že tam není hlas skutečně katolického odporu proti modernismu, s výjimkou několika málo kněží na světě odsuzujících modernisty jako uzurpátory katolické vlády. To je Gelboe Církve.

 

Mylné chápání církve  

Zásadním problémem Bratrstva je mylné pojetí Církve. Hledí na volbu Wojtyly kolegiem kardinálů Novus Ordo a z toho vyvozují, že je skutečným papežem.

Protože však vidí problém v tom pobývat v jednotě s heretikem, říkají, že Jan Pavel II je hlavou dvou církví, jedné pokoncilní a druhé církve katolické. Jednou mluví nebo jedná jako hlava církve pokoncilní a podruhé mluví a jedná jako hlava katolické církve.

Jak máme vědět který je který? Díky arcibiskupovi Lefebvrovi, který obdržel od Boha poslání, aby prosíval činy a řeči těchto nových modernistických papežů a učit nás jak věřit, co dělat a co myslet. Nyní, když arcibiskup nežije, prosívací moc byla přenesena na P. Franze Schmidbergera.

Z tohoto postoje by bylo možno logicky odvodit závěr, že neomylnost a nezničitelnost katolické Církve, poklad víry, spása všech věřících jsou v rukou P. Franze Schmidbergera. Katolická církev, katolická víra, platnost svátostí, to, čemu jsme povinni věřit, abychom došli spásy, to vše záleží na dobrém úsudku P. Franze Schmidbergera.

Tento typ eclesiologie (tj. části teologie zabývající se naukou o církvi) by bylo možno přirovnat k telefonické službě „selektivního signálu“. Když obdržíme fax je slyšet jeden signál; pokud je to rozhovor telefonický, zvuk je jiný. A tak analogicky, jestli Wojtyla říká cosi katolického, dostaneš od Bratrstva zvláštní signál; pokud říká cosi modernistického, Bratrstvo udělí jiný druh signálu.

Je zbytečné říkat, že takový systém je nejen absurdní, ale znamená i pohřbení neomylnosti katolické církve. V takovém systému již autoritou není papež, ale generální představený Kněžského bratrstva sv Pia X, v současnosti P. Franz Schmidberger.

Jejich systém zdá se, nechápe, že je to vlastně právě vlastnění papežské autority a moci, co činí papeže papežem. Tato moc, ve věcech víry, morálky, liturgie a obecné discipliny, chráněna přispíváním Ducha Svatého nemůže nařizovat církvi mylné doktríny nebo špatné zákony, které by věřící museli odmítat nebo se před nimi chránit. Proto je-li nutno odporovat jejich doktrínám, liturgii, morálce a obecné disciplině, znamená to, že tito „papežové“ nejsou skutečnými papeži, neboť nemají papežskou autoritu moci. Je tomu tak bez ohledu na to jak a kým byli zvoleni a díky čemu byli dosazeni do svého úřadu. 

Pokud však uznám navzdory tomu všemu „papeže“ Novus Ordo za skutečné papeže, – což je praktika Bratrstva – rovná se ztotožnění katolické církve s nimi, neboť kde je Petr, tam je církev (ubi Petrus, ibi Ecclesia). Ovšem ztotožnění katolické církve s nimi vyvolává mezi členy Bratrstva jistý druh gravitačního přitahování“ k Janu Pavlu II a jeho „církvi“. Takže bratrstvo se nakonec musí nějakým způsobem vrátit do lůna Wojtyly. Tato gravitace přitahování ve směru Novus Ordo uznávané za církev, je důvodem liberalismu kněží Bratrstva a jejich mnoha odchodů do Novus Ordo nebo do Bratrstva sv. Petra.

Jejich přesvědčení o existenci dvou církví: katolické a koncilní neodpovídá skutečnosti. Skutečnost je taková, že Wojtyla byl zvolen za katolického papeže a připisuje si dále tento titul. Netvrdí, že je hlavou něčeho jiného než katolické církve. Faktem je, že se pokouší vnutit strukturám katolické církve nové náboženství, náboženství modernismu. Protože se pokouší nahradit katolickou víru novým náboženstvím je nepředstavitelné, aby vlastnil papežskou moc, jakou si připisuje nebo jakou se zdánlivě zdá, že má nebo do níž byl jmenován. Proč? Protože v povaze moci je, že vede společnost k dosažení cílů jí vlastních. Protože udržení a zachování katolické víry je podstatným (essential) cílem katolické církve. Ať by byl kýmkoliv ten, kdo by se pokoušel znehodnotit tento cíl – není možné, aby on mohl vlastnit moc katolické církve, která je autoritou Krista. Proto je nemožné aby papežové Vaticanum II byli skutečnými papeži, neboť zcela jistě toužili po tom, aby zničili a zatarasili cíl, který je vytyčen strukturami katolické církve.

Bratrstvo se dívá pouze na vnější strukturu Církve, vidí jejích trvání z období před koncilem a po koncilu a z toho vyvozuje, že Novus Ordo je katolickou církví. Ve skutečnosti, novusový nebo také modernistický klerus spočívá v tom, že vlastní katolické struktury, ale to neznamená, že jeho představitelé reprezentují katolickou církev.

Tak Bratrstvo je naplněno smrtícím tíhnutím k modernistické hierarchii, jež je způsobeno tím, že tato hierarchie vlastní katolické svatyně. Toto smrtící tíhnutí je zničující, neboť činí z jejich boje bitvu o uznání od modernistů. „Oprávněnost“ (legitimita), jakou se mohou modernisté legitimovat, není žádnou legitimitou ale pouhou její dovednou imitací na úkor čistoty katolické víry. Avšak Bratrstvo je slepé, hypnotizováno návnadou „legitimizace“ tak jako jelen na kolejích, který se zastavuje a vráží svými parohy do předních světel blížícího se vlaku a tak nachází svůj tragický konec.

Protože modernisté využívají toto neblahé schéma a naplňují naše katolické kostely svou heretickou hanebností, stává se slavnostní povinností katolíků odhalovat je jako falešnou vládu, čímž se brání neomylnost a nezničitelnost katolické církve reprezentovaná skrze její skutečnou hierarchii obdařenou skutečnou autoritou vlády a moci.

Budoucnost tradicionalistického hnutí  

Ať už si to přejeme nebo ne, budoucnost tradicionalistického hnutí je ve velké míře svázána s budoucností bratrstva sv. Pia X. a minimálně s jeho současnými členy. To oni představují povolání do kněžského stavu v době krize v církvi a jako takoví, jsou oněmi statečnými Izraele.

Jako raketa, jež se vyšinula z dráhy svého letu, tato povolání, tito kněží a seminaristé, v plné rychlosti touží po dohodě s nepřáteli církve. Nic nemůže modernisty ani satana více potěšit. To je celá energie a síla katolické víry soustředěna do jedné špatně zaměřené zbraně.

Je nevyhnutelné, že mnoho členů Bratrstva skončí v Novus Ordo, v té či oné formě. Pravděpodobně Bratrstvo vybojuje dohodu s Novus Ordo, dosáhne „uznání“ za podmínek považované za lepší než ty, co má Bratrstvo svatého Petra a bude pohlceno modernistickým náboženstvím. Podle mého názoru, taková dohoda způsobí nespokojenost kolem 20% současných stoupenců této organizace, kteří začnou opouštět Bratrstvo a uskutečňovat přeskupování jen proto, aby započali tento proces nanovo. Ponesou dál pochodeň lefebrismu, neskutečnou teologii o Církvi, zakládající se na smíšení dvou náboženství: katolického a modernistického a na přesívání vatikánských dokumentů a dekretů. A zcela nepochybně je rozporuplné tlaky a pnutí roztrhnou znovu.

Skutečná budoucnost tradicionalistického hnutí, která je budoucností katolické reakce na modernistického nepřítele, spočívá v katolickém stanovisku ohledně papežské moci a povahy katolické církve. Z tohoto důvodu si myslím, že je nutná a nejvyšší potřeba, abychom my, katolíci, kněží i laici, kteří nechceme žádný kompromis s nepřítelem pracovali společně a zakládali katolické semináře. Veliký význam má rovněž to, aby mladí lidé pocházející z našich farností se zřekli mnoha světských pokušení naší doby a zasvětili se církvi v posvátném kněžském stavu.

Jestliže nebudeme stačit na tento úkol – vychovu správně formovaných kněží – nedokážeme před Boží tváří zachránit náš nejcennější poklad, naši katolickou víru. A tento svatý poklad, který nám byl svěřen ke starostlivé ochraně od našich předků, mnohdy i za cenu jejich krve, bude naší nedbalostí odhozen jako odpadek modernistickým psům.

Musíme dostát našemu úkolu a vychovat jednoduše uvažující katolické kněze, kněze, kteří vědí, kdo je nepřítelem církve a kde se nachází. Kněze, kteří s ním chtějí s horlivostí a se svatým zápalem bojovat, než aby s ním podepisovali dohodu. Pokud v tomto úsilí ochabneme, dostaneme to, co si zasloužíme, ty kaple a školy, které tak bděle a pečlivě ochraňujeme před modernismem, budou obsazeny kněžími – dokonce i kdyby byli platně vysvěceni – kteří vyhandlovali čistotu katolické víry za uznání od modernistického heretika.

 

Apel na Bratrstvo sv. Pia X

Máte ve svých řadách téměř všechnu statečnou mládež církve. Ve vašich seminářích je učíte myslet, že koexistence s modernistickou hierarchií je vyřešením problémů církve. Z toho důvodu jste způsobili vznik jak indultní mše, tak i Bratrstva sv. Petra a jiných organizací podobné povahy.

Pokračujete v dialogu s heretiky, aby jste byli jimi zhltnuti. Denuncujete jako schizmatika každého kněze, který říká, že heretici nemají vládu nad katolíky. Pronásledujete je, vyhazujete, ostouzíte a způsobujete, že v mnoha případech musí žít v chudobě a bídě.

Ale dokonce i nyní se vaše organizace tříští z důvodu napětí způsobených vnitřními rozpory vašich postojů a má ve svých řadách „liberály“ a „konzervativce“ oceňovaných podle toho jaký je jejich postoj ke kompromisu s modernistickými heretiky, které považují za vládu římskokatolické církve.

U příležitosti blížící se generální kapituly a volby nového generálního představeného v červenci, odhoďte už bjednou pro vždy vaši touhu po koexistenci s heretiky. Vyhlašte jednou provždy válku těm, kteří zničili naši víru. Prohlašte je za heretiky a zaujměte katolický postoj, že ti kteří vnucují církvi jinou víru, nemohou mít poslání od Krista k řízení církve. Hlavním posláním církve je vydávat svědectví pravdě. «Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě (Ego in hoc natus sum, et ad hoc veni in mundum, ut testimonium perhibeam veritati)» (J 18, 37). Pokud Vaticanum II není pravdou a sami víte, že není, pak ten, kdo toto učí v církvi jako pravdu, nemůže mít poslání od Krista, aby učil pravdu.

Přstaňte přijímat mládež Církve, která k vám přichází, aby se vzdělala jen proto, abyste ji proměnily na apoštoly neskutečné teologie, která je logicky vede k přistoupení k Novus Ordo.

Přestaňte být Gelboe Církve v jejím boji s Filištíny.

Fraternitas, Fraternitas, convertere ad Dominum Deum tuum.

(Text originálu v: Sacerdotium nr 12, léto 1994). http://www.traditionalmass.org/
 
z  angličtiny přeložil JP

Přílohy:

(*) Fragmenty Encykliky v příloze [...] citovány z knihy: „Liberalismus odsouzený papeži“, Varšava 2003, ss. 49-50 a 75.