S papežem proti homoherezi (5. díl)

Láska a pravda církve  

V našem nasazení pro církev Ježíše Krista se netřeba nechat brzdit argumentem typu: „Církev je matka, a o matce se nemluví špatně“. Tak mluvívají nezřídka právě ti, kteří této matce nejvíce ublížili a způsobili ji těžkou nemoc, a nyní nechtějí, aby začala léčbu. Pokud je i ta nejlepší matka nemocná, pak je nutné opatřit k léčbě ty nejlepší léky a také tu nejdůkladnější diagnózu. Je proto třeba o nemoci vědět a mluvit o ní. … Německý prezident Joachim Gauck upozorňoval na to, že v bývalém NDR odporovali procesu očisty a zadostiučinění nejvíce ti, kteří toho měli na svědomí nejvíce, ubližovali nejvíce svým bratří a sestrám a dopustili se největší zrady.

Podobné výčitky nedostatku loajality by bylo možné činit evangelistům, protože napsali o Jidášově zradě, Petrově zapření, Ježíšově napomenutí Petrovi, o Tomášově nedůvěře, o kariérismu Jakuba a Jana. Lze si klást také otázku, proč nezamlčeli tyto zahanbující pravdy, navíc v době počáteční slabosti církve, v době prvotního krvavého pronásledování, kdy byli apoštolové a křesťané postupně vražděni? Podobné výtky by bylo možné činit samotnému Kristu Pánu, který tak radikálně kritizoval farizeje. Proč veřejně obnažoval jejich nehodnost, faleš a přetvářku? Vždyť tímto způsobem napadal tehdejší náboženskou a národní elitu, veřejnou formu tak hodnotného a zasloužilého náboženství vlastního vyvolenému lidu. Evangelisté všechno zaznamenali a potom popsali, jak s Kristem naložili velekněží, saduceové a farizejové během Velikonoc. Jak mocně tím podlomili ty nejvyšší náboženské a morální autority svého národa, navíc v dobách temnoty římské okupace!

Veřejný zápas se sociálními strukturami hříchu, s farizeji, byl však jeden z nejdůležitějších rozměrů Kristovy činnosti. Také v tom je třeba Jej následovat, v Jeho odvaze, v Jeho rozhodnosti, když se staví proti zlu, v přesnosti Jeho argumentů, když demaskuje zločince. Kristovo jednání je vždycky aktuálním vzorem pro každou dobu. Aby však náš zápas se zlem byl účinný, potřebujeme mít znalosti. Díky „poznávání po ovoci“ (Mt 7,16) na základě veřejně známých skutečností z posledního čtvrtstoletí a na základě reakcí Apoštolského stolce a dokumentů, které vydal, je proto třeba jasně a rázně říci: ano, v katolické církvi (podobně jako na mnoha jiných místech) existuje mocné homosexuální podzemí, které lze v závislosti na stupni angažovanosti jeho členů podle jejich slov a činů, definovat pojmy: homohereze, homolobby, homoklan ba dokonce homomafie.[35]

Církevní kruhy tohoto typu rozhodně odporují pravdě, morálce a Zjevení, spolupracují s nepřáteli církve, rozdmychávají vzpouru proti Petrovi naší doby, Apoštolskému stolci a celé církvi. Členové této lobby jsou v církvi opravdu nepočetnou skupinou, ale nezřídka zaujímají klíčové posty (o které se velice ucházejí), vytvářejí těsnou síť svazků, vzájemně se podporují a proto jsou hrozbou. Ohrožují především mládež, kterou vystavují sexuálnímu obtěžování. Ohrožují sami sebe, neboť tím , jak se utvrzují ve hříchu, mohou nakonec „zemřít ve svém hříchu“ (Jan 8,21), jak varoval Kristus. Ohrožují dobré laiky i duchovní, kteří jim odporují. Ohrožují i celou církev, neboť jakmile se jejich hanebnosti dostanou na denní světlo, stanou se tématem pro média. Víra milionů lidí je tak vystavena zkoušce, oslabení, ba i vyhasnutí. Mnozí si potom řeknou: „Ne, v takové církvi, nechci být ani já, ani moje děti a vnuci“. Homosexuální prznitelé a škůdci stávají se pro miliony lidí velkým pohoršením, obrovskou překážkou na cestě víry ke Kristu a spáse. A to všechno za pouhých pár desetiletí komfortního života ve hříchu. Copak může existovat těžší vina? Církev byla přece stvořena jako nejpozoruhodnější a nejkrásnější společenství lásky a dobra spasených, těch co žijí v přátelství se svým Pánem a mezi sebou. Nesmíme dopouštět ničení našeho největšího pokladu. Buďme důvěřiví a pokojní. Normální a dobří lidé tvoří převažující většinu. Pouze je zapotřebí náležitě je informovat, mobilizovat a sjednotit v činu.

Každá pravda, i ta nejsvízelnější, nás nutně vede ke konání dobra, ke snaze o zdar člověka a církve. I přes všechny hříchy a slabosti je církev tím nejlepším a nejkrásnějším, co máme. Také proto, že zlo, včetně toho homosexuálního, se vyskytuje mnohem více mimo církev, v jiných pospolitostech. Ti kteří nás kritizují, si nezřídka počínají jako pokrytci, kteří nevidí „trám ve vlastním oku“ (Mt 7,1-5). Proto je církev nejednou tak nenáviděna a tak napadána, protože sama její existence je ustavičnou výčitkou svědomí a stálým napomenutím pro ty, kteří žijí v hříších mnohem, mnohem větších než někteří lidé v církvi. Zachovávejme proporce. V církvi vždycky byli, jsou a nejspíš budou takoví pokřtění, kteří žijí jako Kain či Jidáš, ale nelze kvůli Kainovi odsuzovat Ábela, a kvůli Jidášovi samotného Krista. To by byl zásadní omyl. Jidáš tvoří přibližně osm procent z dvanácti apoštolů. Nelze ovšem také dovolit Jidášovi, aby ovládl a vedl církev. Nemůže mít větší vliv než Jan či Pavel. Petr naší doby je v církvi nejdůležitější. Jemu je třeba naslouchat. Benedikt XVI. je velkým darem Prozřetelnosti, podobně jako jeho předchůdce Jan Pavel II. Stůjme po boku Benedikta XVI. podobně jako po boku bl. Jana Pavla II. Oni tvořili společně skvělou, moudrou a odvážnou apoštolskou dvojici. Oba se silně shodovali a podporovali také v této záležitosti.[36]

Církev je jako lidé, kteří ji tvoří, a proto je vždy hříšná, ale také věčně svatá. V této církvi s více než miliardou jejích členů žijí tisíce lidí páchajících hanebnosti, ale také stovky milionů dobrých a svatých katolíků a katoliček. Více než polovinu členů církve tvoří ženy, osoby obzvláště vnímavé k dobru člověka, k údělu dětí a mládeže, k čisté lásce. Na světě žijí stamiliony lidí, kteří se denně namáhají v práci, manželství, rodině, rodičovství a výchově dětí. Existují tisíce misionářů a misionářek (z Polska více než 2 tisíce), kteří nasazují svůj život v těžkých podmínkách a v největší chudobě. Na světě je kolem 700 tisíc řeholních sester, které se snaží žít způsobem maximálně obětavým a evangelním. Je tu několik tisíc sester Matky Terezy. Říci: „vystupuji z církve, protože je příliš špatná a hříšná“, znamená říci: „jsem pro ni příliš dobrý“ a „já jsem lepším, hodnotnějším člověkem než Matka Tereza či dokonce Matka Boží i sám Pán Ježíš“, neboť pro ně je přece církev dostatečně dobrá, aby v ní setrvali, milovali ji a chránili. Právě tato církev má od Boha nejvíce a proto je v ní také nejvíce pravdy, dobra a krásy. Jedině setrváním v ní a jejím rozvíjením, je možné dosáhnout vrcholů křesťanství a lidství, jako bl. Matka Tereza z Kalkaty, jako bl. Jan Pavel II., jako Benedikt XVI. – krásní lidé naší doby.

Všichni jsme zváni, abychom se stávali svatými v církvi Ježíše Krista přebýváním v milosti a svojí prací, nezávisle na tom, v jaké fázi vývoje a na jakém místě v církvi se momentálně nacházíme. Je třeba jenom „vstát a jít“ (Jan 14,31).


Článek z časopisu Fronda č. 63/2012, přeložil a redakčně zkrátil O. Milan Glaser SI.

Oko O. Dariusz

[35] Je ovšem třeba také říci, že ne každý duchovní s homosexuálními sklony tam patří. Některé z nich naopak trápí, že se jejich bratři takto chovají.

[36] Srov. dokument Kongregace pro nauku víry z roku 2003 Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály, kde jednohlasně Jan Pavel II. i kardinál Ratzinger vzkazují, že „všichni věřící jsou vázáni stavět se proti právnímu uznání homosexuálních svazků“ (č. 10) a kritizují také ideologii, která stojí v pozadí takovýchto pokusů. Srov. také Jan Pavel II., Paměť a identita, KN, Kostelní Vydří, 2005, str.17. Bl. Jan Pavel II. mnohokrát homosexualitu pranýřoval a nazval ji „deviací odporující Božímu záměru“ (1994), „politováníhodnou úchylkou“ (1999) a prohlásil také, že „homosexuální skutky nejsou ve shodě se zákony přírody“ (2005).