S papežem proti homoherezi (4. díl)

Homoideologie vyvolává dojem takové síly a je prosazovaná tak agresivně jako kdysi marxismus a fašismus. Mnohým se zdá, že její vítězství je nevyhnutelné stejně jako v případě zmíněných ideologií. V této situaci především církev zřetelně brání elementární pravdu, obhajuje rozum. Když démoni ideologie zuří, musí se strážkyní a obhájkyní rozumu paradoxně stát víra. Církev přežila už jiná soužení a jiné hereze. Nesmysl se nakonec musí zhroutit, vyčerpat a pozřít sebe sama. Nelze žít až do konce v protimluvu. Nelze žít stále v opozici k rozumu, proti přirozenosti, proti přikázáním, podobně jako nelze stát celý život na hlavě. Nakonec přijde obrácení anebo pád.

Velikost katolické církve se projevuje mimo jiné tím, že umí přiznat chyby, viny svých členů a odprosit za ně, že je schopna obrácení a očištění. Jiná prostředí jsou toho schopna v míře mnohem menší, ačkoli jejich stav je mnohem horší. Média, která lze nezřídka obrazně označit za jakási CNC – Centra nenávisti ke křesťanství - představují situaci tak, jakoby to byl hlavní anebo jediný problém katolické církve, jakoby efebofilové byli jenom kněží a proto musel být každý kněz podezřelý. Přesně tak mluvila o katolických duchovních Goebbelsova propaganda za časů Hitlera. Je to stará metoda zevšeobecňování jednotlivin. Poctiví žurnalisté však sami shledávají, že „katolická církev je jedinou institucí, která něco podniká proti sexuálním deliktům, jež představují obecný problém ve všech výchovných prostředích a institucích“.30

Lze se také zeptat, kdy se začnou novináři zajímat o tento problém ve svém vlastním prostředí, včetně okruhu svých zaměstnavatelů a majitelů médií, mezi těmi, kteří udávají tón mediálních manipulací a štvanic? To může být problém, jako například v Belgii a na Litvě, kde se objevila pedofilie i mezi lidmi stojícími na nejvyšších mocenských příčkách. Kam se však tehdy poděla odvaha a horlivost oněch žurnalistů, kteří tak ochotně atakují církev? Zřejmá fakta dokazují, že se tento problém týká církve nejméně. Proč se tedy mluví jenom o církvi? Podle dostupných údajů připadá na katolickou církev z tisíce deliktů pedo či efebofilie jenom jeden případ. Z deseti tisíc osob zapletených do těchto deliktů jsou kněží jen čtyři. Čistě statisticky vzato, existuje procentuálně mnohem více pachatelů např. mezi ženatými protestantskými duchovními a učiteli, zvláště tělocvikáři.31

Vinu tedy nemá celibát, jak někteří sugerují. Upozornil na to mimo jiné státní sekretář, kardinál Tarcisio Bertone, když řekl, že „mnoho psychologů a psychiatrů doložilo, že existuje spojení mezi homosexualitou a pedofilií“. Dokazuje to také fakt, že „80% pedofilů odsouzených v USA jsou homosexuálové. A mezi kněžími odsouzenými za tento delikt tvoří homosexuálové 90 %“. Tyto údaje svědčí o tom, že „církev měla problém spíše s homosexuály než pedofily“. Sekunduje mu v tom Massimo Introvigne, italský sociolog, který poukazuje na to, že „neexistuje spojení mezi celibátem a pedofilií, neboť mezi ženatými duchovními je pedofilů více než mezi katolickými kněžími (...) V USA bylo obviněno ze sexuálního zneužívání téměř tisíc kněží, a odsouzeno něco přes padesát. Avšak z řad tělocvikářů a trenérů, většinou ženatých, jich bylo za tentýž přestupek odsouzeno přibližně 6 tisíc.“32

Jaké by to jen mohlo být téma pro média? Proč o tom skoro nic neříkají? Protože jim zjevně či mnohem více jde nikoli o dobro dětí a mládeže, nýbrž o diskreditaci církve. Kdyby jejich záměry byly upřímné, zaměřila by média svou pozornost tam, kde se takovéto delikty vyskytují mnohem častěji. Poněkud se však nedostává oněch „spravedlivých“, kteří by s tím chtěli něco dělat a něco riskovat. Případy vyskytující se „mezi našimi“ se retušují a omlouvají mnohem více, nežli se to dělo v církvi (viz např. skutky Romana Polanského v Hollywoodu z roku 1978). Jakoby média říkala: „pokud to dělají „naši“, nehneme prstem, i když děti trpí. Nás se to netýká. Důležité je, aby se nám vedlo dobře.“ Taková je licoměrnost a cynismus „odvážných“ novinářů a jejich chlebodárců.

Naše snahy

Je třeba porozumět příčinám toho, proč si církev s problémem oné homolobby dlouho nedokázala poradit. Nejde tu totiž jenom o to, že stížnosti na jednoho homosexuála v sutaně končily na stole druhého a potom v koši anebo ještě hůře v rukách samotného obžalovaného, který se tak mohl mstít svým obětem. Byla to špatná, skupinová solidarita podle zásady „braňme toho svého“, vždyť i kdyby byl vinen, je přece „náš“.33

Jinou příčinou byla nevědomost, neznalost závažnosti problému. Pro normálního kněze bylo něčím nepředstavitelným, že by se tak velké zlo mohlo rozmáhat za jeho zády. Kromě toho, dobří, horliví duchovní jsou obvykle zaměstnáni prací a přetíženi, takže často nemají sil zabývat se tímto problémem. Komu by se ostatně chtělo, zaobírat se takovou špínou. Proto dokud nevypukne velký skandál, často se postupuje podle pravidla: „skřípe to, ale jede“. Konec konců, máme zde co do činění s kriminálními činy a církev není policie, nemá nástroje na to, aby si poradila s organizovanou delikvencí. Pokud kněz způsobil automobilovou nehodu nebo se dopustil hospodářského přestupku, musí to nejprve vyšetřit policie či orgány činné v trestním řízení a nikoli biskup či provinciál. A skutky pedofilie a efebofilie patří k největším přestupkům na tělech, psychice a duších dětí a mladíků. Jak těžce musí být narušeni duchovní, kteří sériově něco takového činí kvůli chvilkové rozkoši! Ruinují životy bližních. Vždyť právě a především o pedofilech a efebofilech Ježíš řekl: „běda jim“, když prohlásil: „kdo však jedno z těchto nepatrných (dětí), které ve mě věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“ (srov. Mt 18,6-11; Lk 17,1-2). Takovéto znásilnění je pro normálního chlapce tou neohavnější věcí. Je to strašlivé zranění, které jakoby zabíjí jeho duši. Oběť efebofila se nezřídka po zbytek svého života už nevzchopí, ztratí důvěru k druhým, úctu k sobě samému i k morálním normám. Pokud tento brutální čin spáchá navíc duchovní, je celá záležitost ještě mnohem bolestnější, protože zraňuje ten, který hlásal krásné myšlenky a jemuž chlapec důvěřoval a od kterého měl právo očekávat to, co je dobré a šlechetné. Takto zhanobení chlapci pak říkají: „moje noha už do kostela nevkročí“, „všichni kněží jsou podvodníci“. Nezřídka ztrácejí víru, přecházejí do různých sekt a skutečně se již nikdy do církve nevrátí. A přitom patřili k mládeži, která byla knězi nablízku, byli nábožensky horliví a pocházeli většinou z věřících rodin, byli ministranty, lektory, jezdili na duchovní obnovy, poutě, byli pokladem a budoucností církve. Práce celé řady dobrých rodičů, řeholnic, katechetů, kněží a biskupů přichází nazmar vinou deliktů hrstky nehodných duchovních. Za takové situace může poškozeným pomoci právě to, že je brání nějaký jiný kněz. Brání-li mladistvé jiný kněz před úchylným jednání svého kolegy a sám jde na policii, může to podstatně přispět ke znovu nabytí jejich důvěry v církev. V tom spočívá věrnost člověku a Kristu. Je to nezbytné, protože skutek pedofilie či efebofilie je obvykle jenom jedním z řady, kterou je nutno okamžitě přerušit. V této věci nelze váhat bez ohledu na to, kolik bychom tím riskovali, komu bychom se vydávali všanc a co bychom mohli ztratit. Jako má otec povinnost bránit, ba nasadit život při obraně vlastního dítěte, tak má i kněz povinnost nasadit život při obraně každého z oněch maličkých, kteří jsou Božími dětmi. V zemích střední a východní Evropy je situace o to horší, že starší gayové a efebofilové v sutanách mohou být navíc spojeni s bývalými pracovníky státní bezpečnosti a jiných speciálních služeb. Rekrutovalo se mezi nimi mnoho tajných spolupracovníků tajných služeb, poněvadž mnoho z nich bylo možné snadno vydírat. Nezřídka jsou vydíráni dodnes. Pokud by jejich hanebnosti vyšly na světlo, pak už je důstojníci oněch služeb nebudou mít čím terorizovat a vyschnou ovšem i pravidelné výplaty. Proto kněz, který se při obraně mládeže postaví proti vlivnému pedofilovi či efebofilovi, může si projít opravdovým peklem. Může se ukázat, že má proti sobě náhle nejenom církevní homomafii z širokého okolí, ale také staré struktury bezpečnostních služeb. A ti jsou opravdu zkušení, pokud jde o týrání a vraždění duchovních, jako tomu bylo docela nedávno nejenom z bl. Jerzym Popiełuszkiem, ale také s dalšími kněžími: O. Zychem, Niedzielakiem, Suchowolcem a jinými.

Z výše jmenovaných důvodů je proto třeba chovat se k homomafii v církvi velmi profesionálně, jako prokurátor nebo důstojník na bitevním poli. Je třeba si uvědomit, že druhá strana je dlouholetým životem v hříchu a přetvářce nezřídka již tak vnitřně zdegenerovaná, že možná již vešla na úroveň obyčejných kriminálníků a že v obraně svých zájmů a svých pozic je schopna toho nejhoršího slovem i skutkem. Je třeba se na to připravit a dokonce se nedivit, pokud člověk narazí na nejrůznější možná prokletí tohoto světa a je obžalováván z těch nejhorších věcí, protože „ústa přece mluví to, čeho je srdce plné“ (Mt 12,34). Pokud někdo desítky let páchá hanebné skutky, je připraven páchat stejně hanebné skutky, aby svoje špatnosti zakryl a unikl odpovědnosti. A ve srovnání s vraždou či zabitím je přece mnohem snadnější lhát, že se nic zlého nestalo.

Je třeba sdružovat lidi dobré vůle, kteří budou toto úsilí podporovat.34 Měli by tam patřit duchovní co možno nejvýše postavení, znalci různých oborů, specialisté, archiváři, právníci, policisté, novináři a zejména věřící. Je třeba si vyměňovat informace, dokumenty, důkazy. Jako protiváha globální sítě homolobby a homomafie musí existovat globální síť dobrých lidí. Znamenitým nástrojem je zde internet, poněvadž umožňuje vytvářet světové společenství lidí, kterým církev leží na srdci a jsou rozhodnuti odporovat homoideologii a homoherezi. Čím více víme, tím více zmůžeme. Je třeba vědět, že v těchto věcech je člověk jako „ovce poslaná mezi vlky“, a proto je třeba být „bezelstnými jako holubice“, ale i „opatrnými jako hadi“ (Mt 10,16). Vůči delikventům je třeba jednat odvážně, jako byl Kristus odvážný vůči farizejům svojí doby. Nelze budovat život na sladkých iluzích, neboť jenom „pravda osvobozuje“ (Jan 8,32) a právě proto „nám Bůh nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti“ (2 Tim 1,7).

Jakoukoli intervenci je třeba podnikat s maximální úctou a láskou ke každému člověku, i v případě delikventů. K podstatě křesťanství patří vůle zachránit pokud možno každého člověka. Ti nejhorší delikventi mohou být ohroženi ztrátou života pozemského i věčného a proto také potřebují zvláštní péči a zejména hodně modliteb. K velikosti a kráse křesťanství patří i to, že Ábel se snaží zachránit nejenom sebe, ale také všechny ostatní, včetně Kaina.

Článek převzat z časopisu Fronda č. 63/2012, přeložil a redakčně zkrátil O. Milan Glaser SI.

Oko O. Dariusz

[30] O. Jozef Augustin SI, Kościelna omerta, cit. výše.

[31] Srov. Benedikt XVI., Světlo světa, s.  38.

[32] P. Kowalczuk, Watykan nie zawinił celibat, Rzeczpospolita, 14. dubna 2010. Po římském sympoziu K uzdravení a obnově polský delegát, biskup Marian Rojek z Przemyśli připomněl, že pokud jde o „americké reálie a sexuální zneužívání mladistvých, týkají se tyto případy 0,05% duchovních (...) Podobné setiny procenta ukazují také italské údaje. V Německu pak bylo od roku 1995 do poloviny roku 2012 zaznamenáno 210 tisíc případů zneužití neplnoletých, z čehož jen 94 případů má nějakou spojitost s katolickou církví. Vyplývá z toho tedy, že ze dvou tisíc deliktů zneužívání v Německu se duchovních týká jediný případ“. Proto církev „nebude mlčet ohledně falšování všeobecného obrazu týkajícího se pedofilie v celosvětovém měřítku“. (M. Majewski, Prawda i miłość lekarstwem na nadużycia, rozhovor s biskupem Marianem Rojkiem, Uvażam Rze, 20.února 2012, s.  60-62) Srov. O. Dariusz Kowalczyk, Mówić prawdę o pedofilii, Gość Niedzielny, 19. února 2012.

[33] Zde je třeba doplnit, že nemožnost disciplinárního zákroku proti duchovním, kteří vedou pohoršlivý život, zvláště zaujímají-li vyšší posty, je pouze částí většího problému církve. Jde o slabost a strukturální hřích. Nezřídka chybí náležitá reakce i v případě biskupa, který upadl do alkoholismu anebo se začíná chovat jako fanatický agitátor politické strany. Takový stav může trvat desítky let, je-li komfort jednoho duchovního kladen nad duchovní dobro milionů věřících a kvůli výhodám jednoho jsou řady lidí vystaveny pokušení ochabnout ve víře nebo ji ztratit v případě obzvlášť velkého pohoršení. Podobně je tomu s faráři, kteří žijí v konkubinátu. Třebaže jde o fakta všeobecně známá a viníci se ani nijak neskrývají, nedochází k žádné změně. Někdy se představení zaštiťují nedostatkem nezvratných důkazů. Rozhodná většina personálních rozhodnutí se však přijímá nikoli cestou jednotlivého soudního procesu, ale na základě všeobecné a všude dostupné znalosti daného člověka (zejména přichází-li od mnoha věrohodných osob). V každém případě je zde naléhavá potřeba budovat instituci, která dbá na životní kázeň duchovních. Bylo by zapotřebí více takových lidí jako O. Charles Scicluna a takových úřadů jako je ten, který spravuje na Kongregaci pro nauku víry. Církev, která klade světu vysoké požadavky, musí je vymáhat nejprve a především od sebe samé a také je plnit. Nemá se vystavovat posměchu. Nelze tak dlouho tolerovat zdroje tak velkého zla a to tím spíše, že vytváří stále další oběti. Petr naší doby, Benedikt XVI. tvrdí, že jedním ze základních zdrojů moře nehodnosti, které se rozlilo v irské církvi, byla rezignace na kárnou funkci kanonického práva, protože „vyhaslo vědomí, že i trest může být aktem lásky. I u dobrých lidí tehdy došlo k zvláštnímu zatemnění myšlení“. (Benedikt XVI., Světlo světa, s. 34).

[34] V případě pomoci obětem sexuálního násilí je třeba zajistit důkazy, zabezpečit lékařské vyšetření oběti, pořídit pokud možno ihned nahrávku jejího svědectví popřípadě dalších svědků činu apod. Je to důležité, protože dokonce i ti nejvíce poškození, nezřídka odstupují od svých svědectví, např. ze studu, z oportunismu, ze strachu před pachatelem a jeho společníky, na nichž mohou být různými způsoby závislí a jim podřízení. Zločiny je třeba oznamovat policii a prokuratuře a nikoli jen v rámci místní církve. Je-li místní situace velmi špatná, je třeba se obrátit na Apoštolský stolec k odpovědnému a důvěryhodnému člověku, aby nedošlo k dalšímu nedopatření. Zde je jedním z nejlepších O. Charles Scicluna. Je třeba mu napsat italsky či anglicky a ověřit si, zda se dokumenty skutečně dostaly do jeho rukou. On už bude vědět, co s nimi. Je třeba vědět, že jakékoli sexuální kontakty s osobami mladšími 15 let jsou podle polského trestního zákona stíhatelné a stíhané na základě veřejného oznámení. V kodexu církevního práva je tato věková hranice posunuta ještě výše. Zneužití neplnoleté osoby duchovním je až do 18 let deliktem, který musí být hlášen na Kongregaci pro nauku víry.