S papežem proti homoherezi (3. díl)

Zápas Benedikta XVI.

Benedikt XVI. se během dlouhých let své předchozí práce ve Vatikánu dobře obeznámil s tímto typem duchovních. Vícekrát prozradil, jakým šokem pro něho bylo, když poznal rozsah skandálů páchaných homosexuály, dimenze tohoto podzemí a objem škod způsobených mládeži, dětem a celé církvi. V knize Světlo světa vzpomíná: „Ano, je to velká krize, to musíme říci. Pro nás pro všechny to bylo otřesné. Najednou tolik špíny. Bylo to opravdu jako sopečný kráter, ze kterého se naráz vyvalil ohromný mrak špíny a všechno zatemnil a pošpinil, takže především kněžství rázem vypadalo jako místo hanby a každý kněz byl v podezření, že je taky jeden z tamtěch“.16 Právě o takovýchto duchovních mluvil ještě jako kardinál také při Křížové cestě v Koloseu roku 2005, těsně před smrtí Jana Pavla II. nežli byl zvolen na Petrův stolec: „Kolik jen musí v církvi Kristus trpět? ... Jak často vstupuje do prázdného a nehodného srdce! Kolikrát uctíváme jenom sami sebe a na Něho nebereme vůbec zřetel! Kolikrát jen je Jeho slovo znetvořováno a zneužíváno v nejrůznějších teoriích, kolik jen prázdných slov! Kolik špíny je v církvi, a to právě mezi těmi, kteří by Mu skrze svoje kněžství měli cele patřit! Kolik jen pýchy a sebechvály! Nezbývá nám nic jiného, než volat k Němu z hloubi duše Kyrie eleison – Pane, zachraň nás (srov. Mt 8,25)“. Před dvěma roky papež prohlásil: „Největší pronásledování církve nepřichází od vnějších nepřátel, ale rodí se ze hříchu v církvi“.17 Věděl, jaký úkol jej čeká, když 24. dubna 2005 nastupoval svůj pontifikát se slovy: „Modlete se za mne, abych ze strachu neutíkal před vlky“.18

Hned poté proto začal jednat rázně a rychle. Očista církve od homosexuálních deliktů a jejich nepřípustnost v budoucnu je jednou z priorit jeho pontifikátu. Energicky začal odsouvat z úřadů kompromitované duchovní. Už v prvních měsících pontifikátu, ještě v roce 2005, nařídil vydat instrukci, která přísně zakazuje svěcení nevyléčených homosexuálů. Této instrukci předcházel list, který zaslal Apoštolský stolec biskupům celého světa a ve kterém bylo nařízeno okamžitě odvolat ze všech vychovatelských funkcí v seminářích ty kněze, kteří mají homosexuální sklony.19 Instrukce Kongregace pro katolickou výchovu z 28. června 2008 zcela zakazuje jejich přijímání do seminářů. Výslovně se tam hovoří o nevhodnosti kandidátů se silně zakořeněnými homosexuálními sklony, neodstraní-li je psychologická pomoc či psychoterapie.20 Nóta římského vikariátu z roku 2010 prohlásila tyto zásady za vzor pro celou církev.21 Příkladem toho, jak postupovat v těchto případech, je také pastýřský list papeže nazvaný Těžký hřích na bezbranných dětech adresovaný Irským katolíkům také roku 2010.22 Podobně jako provedl nynější prezident Německa, pastor Joachim Gauck, zdařilou a vzornou lustraci v bývalém NDR, tak jeho rodák ve Vatikánu provádí solidní, poctivou a křesťanskou očistu církve.23 Rozhodným zveřejněním zákazu světit osoby s homosexuálními sklony a tím zamezit regeneraci tohoto nezdravého prostředí se papež snaží do budoucna předejít opakování podobné katastrofy.

Je třeba to zdůraznit, protože problematika homosexuality v kontextu kněžství nebyla vždy dostatečně brána v úvahu. Zdá se, že přelom, který v této oblasti nastal přispěním Benedikta XVI. a Apoštolského stolce, nebyl zaznamenán úplně všude. Jeho závěry lze shrnout následovně:
1) Namísto dělení homosexuality na aktivní a pasivní zavádí Svatý otec v oficiálních dokumentech rozlišení na přechodné homosexuální sklony, objevující se během dospívání, a na hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Obě formy těchto sklonů a nikoli jen (většinou přechodné) nepraktikování homosexuality jsou překážkou kněžského svěcení.
2) Homosexualita je neslučitelná s kněžským povoláním. V důsledku toho je přísně zakázáno přijímat do seminářů muže s jakýmikoli homosexuálními sklony, včetně těch přechodných.
3) Přechodné homosexuální sklony je třeba odstranit psychoterapií ještě před přijetím do semináře či noviciátu.
4) Semináře a kláštery, fary a biskupské kurie mají být zcela oproštěny od jakýchkoli forem homosexuality.
5) Muži s homosexuálními sklony, kteří byli už vysvěceni na jáhny, kněze či biskupy jsou nositeli platného svěcení, ale jsou nabádáni k zachovávání všech Božích i církevních přikázání. Mají žít stejně jako ostatní kněží ve zdrženlivosti (čistotě) a vystříhat se všech aktivit směřujících proti dobru člověka a církve, zvláště protestů proti Svatému otci a jakéhokoli jednání spiklenecké povahy.
6) Duchovní, kteří trpí touto poruchou, jsou nabádáni k co nejrychlejšímu zahájení příslušné terapie.24

V knize Benedikta XVI. Světlo světa z roku 2010 nacházíme jako vysvětlení tohoto tématu velmi důležitý fragment o homosexualitě a kněžství. Tato slova Svatého otce jsou jakýmsi komentářem dřívějších dokumentů Apoštolského stolce. Slova zde plynou „z hloubi srdce“ a jsou zcela jednoznačná: „Homosexualita není slučitelná s povoláním kněze. Neboť i celibát tu ztrácí smysl odřeknutí se. Bylo by velkým nebezpečím, kdyby byl celibát takříkajíc příležitostí uvádět do kněžství lidi, kteří tak jako tak nechtějí vstupovat do manželství, protože vlastně i jejich postoj k muži a ženě je nějak změněný, iritovaný, a každopádně se nenacházejí na cestě stvoření směrem, o němž jsme hovořili. Kongregace pro katolickou výchovu vydala před několika lety směrnici, která říká, že homosexuální kandidáti se nemohou stát kněžími, protože je jejich pohlavní orientace distancuje od pravého otcovství, od nitra kněžského bytí. Výběr proto musí být velice pečlivý. Musí zde být maximální pozornost, aby k takovým záměnám nedocházelo a aby nakonec kněžský život bez manželství nebyl takříkajíc ztotožňován se sklonem k homosexualitě.“25

Jak důležité je to pro papeže i Apoštolský stolec, ozřejmuje skutečnost, že i přes velký nedostatek kněží a nových povolání v západní Evropě a také v Americe, církev nechce přijímat takovéto kandidáty do semináře, poněvadž vážné delikty homosexuálních duchovních způsobily již příliš mnoho zla, příliš mnoho neštěstí a stály příliš mnoho.

Církevní homohereze

Ne všichni ovšem výše zmíněné zásady přijímají. Učení papeže naráží na odpor. Církevní homosexuální kruhy se brání a přecházejí do protiútoku. Na ospravedlňování potřebují také intelektuální nástroje a proto se jejich pojetí homoideologie stává homoherezí. Nejotevřenější revoltu proti papežovi a církvi projevují někteří jezuité ve Spojených státech amerických, kteří Svatému otci zjevně protiřečí a prohlašují, že navzdory jmenovaným vatikánským dokumentům budou i nadále přijímat kleriky s homosexuálními sklony a dokonce je do svých provincií přímo zvou.26 Mají v tom dlouhou tradici, neboť jsou už po mnoho let baštou homoideologie i homohereze. Osvojují si četná stanoviska heretického morálního teologa, odpadlého kněze Charlese Currana. A jsou pod mocným vlivem svého bývalého spolubratra O. Johna McNeilla SI, který založil prohomosexuální hnutí Dignity a publikoval knihu Církev a homosexuál, ve které výslovně odmítá církevní nauku a přijímá homoideologii. Tato knížka získala imprimatur jeho provinciála z New Yorku a i přes zákazy z Vatikánu byla mnohokrát vydána. Pro mnohé homosexuály se stala jakousi biblí. McNeill pro ně znamená patrně více než Ježíš či sv. Pavel a zcela určitě více než papež.27 Časopisy Theological Studies a také America vydávané americkými jezuity nadále podporují a šíří prohomosexuální ideje. Má se proto za to, že právě v jejich řadách je nejvíce homosexuálů, odhadem možná více než 30%. Gayům je u nich čím dál lépe, ale zároveň stále hůře těm kněžím, kteří se v této specifické atmosféře cítí špatně.28 Zdá se jakoby tito jezuité zaměnili svůj tradiční čtvrtý slib papežovi na slib arcineposlušnosti. Netřeba se tomu zvlášť divit, protože duchovní jsou vystaveni všem vlivům své doby, včetně těch nejhorších. Pokud jsou slabí intelektuálně či morálně, pak jim nejen podléhají, ale stávají se na nich závislými. Je to jeden z hlavních zdrojů herezí, kterých v církvi vzniklo mnoho a mnoho jich také církev demaskovala a překonala. Za vlády fašistických a marxistických ideologií byli v církvi také fašističtí a marxističtí kněží. Nyní, kdy levice prosazuje homoideologii, jsou samozřejmě i v církvi kněží, kteří homoideologii přijali za svou a někdy se stávají přímo homoheretiky.

Jde tu o samotnou existenci církve. S ideologií a manipulací je třeba bojovat v samotném zárodku, neboť, objeví-li se více takových duchovních, může být pozdě. Může dojít k sebedestrukci církve, jak se patrně v některých případech děje na Západě. Církev, která popírá sebe samu, odmítá svou vlastní nauku, stane se nepotřebnou a umírá – jako církev v Holandsku. Něco, co si samo protiřečí, nemůže trvat dlouho…
Špatná teologie je smrtelně nebezpečná. Nekompetentní teolog může redukovat víru, teologii a filosofii na psychologii, může infikovat organismus církve virem chorobných idejí nepřítele, může nakazit cizími chorobami sebe i druhé. Tak tomu bylo v případě bývalého německého kněze Eugena Drewermanna, který začal jako profesor dogmatiky v Paderbornu a redukováním teologie na psychologii dospěl až k New Age a k buddhismu. Sigmund Freud a Karl G. Jung se pro ně stali důležitějšími než Ježíš a sv. Pavel. Na následky nebylo třeba dlouho čekat.29 Pokud se takovéto teorie rozšíří, jejich konsekvence mohou být destruktivní pro celou církev – jako v Holandsku. Právě tam tato teologie Edwarda Schillebeecka způsobila rozklad a během několika desetiletí takřka zánik do té doby neobyčejně životné církve. Byla jakousi minou vloženou do jejích základů. Před takovouto „holandskou teologií“ je třeba se rozhodně bránit. Jde o bytí či nebytí církve. Pokud se homolobbystům umožní v církvi svobodně působit, pak se za několik desetiletí mohou zhroutit celé kláštery a diecéze, jako v USA, kde je kněžské povolání stále častěji označováno jako gayprofession (zejména ve spojení s tamějšími jezuity), anebo v Irsku, kde se do vyprázdněných seminářů muži bojí vstupovat z obavy, že budou okamžitě označeni za narušené jedince.

Situace se trochu podobá té z počátku reformace, kdy odpadaly od církve téměř celé země a národy a jednou ze zásadních příčin tohoto stavu věcí byl nevídaný mravní úpadek a nevázanost, v níž žili někteří duchovní, včetně samotného papeže Alexandra VI. Tak jako se Tridentský koncil snažil zachránit církev především skrze obrácení a upevnění disciplíny, tak se o to snaží Benedikt XVI. mimo jiné maximálním omezováním počtu i vlivu církevních homolobby. V tom se projevuje také jeho prorocký a vědecký talent a tím i formát jednoho z největších teologů naší doby, který zároveň vede duchovní boj. Zjevné je to zvláště z dlouhodobější perspektivy, připomeneme-li si, jak velice se mýlili mnozí jiní teologové, kteří různými způsoby flirtovali s módními ideologiemi anebo jim dokonce podléhali. Teolog a biskup Ratzinger byl vždy zásadový, cílevědomý a rozhodný. Nepodléhal iluzím „novinářské či postmoderní“ teologie, v níž vládne obrovská nezodpovědnost a která bez uzardění hlásá dokonce i to, co je s křesťanstvím v hlubokém rozporu. Dnes se nemusí za nic stydět. Právě přiléhavost jeho rozhodnutí však způsobuje, že je v církvi tak silně odmítán, ba některými dokonce nenáviděn, zvláště členy onoho homoklanu, který tvoří jádro vnitřní protipapežské opozice. Velikost Benedikta XVI. je zřejmá jednak ve způsobu, jakým to snáší, v jeho pokoji, důvěře a trpělivosti, kdy pokorně mlčí dokonce i k těm nejprimitivnějším útokům, které jsou vedeny jeho „vlastními“. Nebrání se. Jde mu především o Krista a o člověka. Je to velký znalec a věrný svědek Zjevení. On je skutečně a nejenom nejvýznamnějším intelektuálem, ale zároveň „dobrým pastýřem, který když uvidí přicházet vlka, neopouští ovce, ale dává za ně svůj život“ (srov. Jan 10,12.15).

Článek z časopisu Fronda č. 63/2012, přeložil a redakčně zkrátil O. Milan Glaser SI, redakčně a jazykově upraveno.

Oko O. Dariusz

[16] Benedikt XVI., Světlo světa. Papež, církev a znamení doby., Barrister and Principal, Brno 2011, s. 32.

[17] Benedikt XVI. v rozhovoru s novináři na palubě letadla cestou do Portugalska 11. května 2010; též srov. Benedikt XVI., Světlo světa, s. 35.

[18] Benedikt XVI., Homilie při inaugurační mši pontifikátu, 24. dubna 2005; Světlo světa, s. 29.

[19] Jde o dokument nazvaný O kritériích rozeznávání povolání ve vztahu k osobám s homosexuálními sklony vzhledem k jejich přijímání do semináře a připouštění ke svátosti svěcení, 4. listopadu 2005. Srov. komentář tohoto dokumentu G. Mansini, L. J. Welch, W posłuszeństwie Chrystusowi, First things.Edycja Polska, 1/2006, s. 10–12. Je to obzvláště trefná analýza podstaty Kristova kněžství jakožto protikladu homosexuality.

[20] Kongregace pro katolickou výchovu, Směrnice pro využívání psychologických kompetencí při přijímání a formaci kandidátů kněžství, č. 10.

[21] Srov. Nota del Vicariato in merito allʼarticolo di „Panorama“, publikovaná 23. července 2010. Tato Nóta byla reakcí na článek v italském časopise „Panorama“, která spolu s filmy umístěnými na internetu ukazuje sexuální nevázanost, ba cynismus homokněží pracujících ve Vatikánu srov. http://blog.panorama.it/italia/2010/07/22/le-notti-brave-dei-preti-gay-una-grande-inchiesta-in-edicola-venerdi-con-panorama/.

[22] Srov. Světlo světa, s. 175–176.

[23] O tom, jak rozhodně Benedikt XVI. bojuje proti metle pedofilie a efebofilie v církvi podle zásady „nulové tolerance“ ukazuje souhrn jeho zásahů v této oblasti. V italském jazyce je možné jej najít na http://paparatzinger5blograffaella.blogspot.com/2011/10/le-decisioni-e-lesempio-di-papa.html a také na http://benedettoxvielencospeciali.blogspot.com/2009/11/chiesa-e-pedofilia-la-tolleranza-zero.html a v německém jazyce na http://www.kath.net/detail.php?id=33076.

[24] V této souvislosti by bylo dobré provést bilanci toho, co bylo uskutečněno v Polsku a jak je na tom naše věrnost ke Svatému otci a Apoštolskému stolci v této oblasti. Existuje u nás více než 100 seminářů. Stálo by za to uspořádat sympozium, na kterém by bylo možné si vyměnit zkušenosti. Stálo by zato zeptat se například: jak probíhá v Polsku přijímání kandidátů do seminářů? Jaká je procedura týkající se sexuální orientace? Podepisují kandidáti nějaké prohlášení anebo procházejí z tohoto hlediska nějakým vhodným psychologickým šetřením z hlediska vatikánského dokumentu z roku 2008? Jaký je rozsah problému v polských seminářích? Kam jsou posíláni kandidáti, kteří mají homosexuální tendenci přechodné povahy a chtěli by ji léčit před vstupem do semináře? Nestálo by za to otevřít celopolské terapeutické středisko tohoto druhu? Jak bylo uvedeno do praxe doporučení Apoštolského stolce z roku 2005 o odvolání všech homosexuálních rektorů a vychovatelů ze seminářů? Podstatnou pomoc při řešení těchto problémů může poskytnout: Richard Cross, PhD. (With research data from Daniel Thoma, Ph.D.), The Collapse of Ascetical Discipline and Clerical Misconduct: Sex and Pratet, „Linacre Quartely“, vol. 73, únor 2006, č. 1, s. 1–114.

[25] Benedikt XVI., Světlo světa, s. 146–147.

[26] Srov. např. prohlášení dvou jezuitských provinciálů z USA v této věci: O. Johna Whitneya SI z Oregonu a také O. Geralda Chojnackého SI z New Yorku, která byla publikována také v polském tisku: M. Gadziński, Gej to nie ksiądz, „Gazeta Wyborcza“, 1.–2.  října 2005, s. 2.

[27] Srov. J. McNeill, The Church and the Homosexual, Kansas City 1976.

[28] Srov. R. J. Neuhaus, Rozejm roku 2005?, s. 15.

[29] Srov. D. Oko, Wokół sprawy Drewermanna (spolu s J. Bagrowiczem), „Ateneum Kapłańskie” 4 (500) 1992, s. 102–114; Sprawa Drewermanna czyli „Luter dwudziestego wieku, „Tygodnik Powszechny” 51 (2267) 1992; Fałszywy prorok. W odpowiedzi Tadeuszowi Zatorskiemu, „Tygodnik Powszechny” 7 (2275) 1993.