S papežem proti homoherezi (1. díl)

Několik týdnů už v Polsku probíhá diskuse o údajném „homosexuálním podzemí v církvi“. Vyvolala je tvrzení O. Tadeusze Isakowicze-Zaleskiego v jeho nejnovější knize Jde mi jenom o pravdu.1 Někteří existenci takového podzemí popírají, ale přitom hlásají teze, které hluboce protiřečí nauce církve. Obojí se hluboce míjí s pravdou.2 Problém je velice závažný a proto cítím povinnost pozvednout hlas, poněvadž mně jde také o pravdu, ale především o dobro, o fundamentální dobro člověka a církve – základního společenství života.

V diskusi je vždycky třeba vycházet od zásadního, axiomatického předpokladu, že každý z nás má na každé téma určitě nanejvýš částečku pravdy a ta částečka je pravděpodobně částečně mylná. To by mělo vést k pokornému předkládání vlastního stanoviska i seriózního naslouchání argumentů partnerů či odpůrců. Takto se nejlépe můžeme vzájemně obohatit svými částečkami vědění a také je korigovat. Zůstávají tak sice vždycky jenom částečkami, ale mohou se trochu zvětšit a očistit od pochybení. V tom spočívá požehnání poctivého dialogu a v tomto duchu si chci také počínat.

Povinnost zaujmout stanovisko vyplývá z mého angažmá ve filosofické kritice homosexuální ideologie a homosexuální propagandy (zkráceně homoideologie a homopropaganda), kterou se – povzbuzen řadou kardinálů a biskupů – zaobírám již mnoho let.3 Přitom jsem shromáždil pravděpodobně jednu z nejrozsáhlejších bibliografií na toto téma a jednu z největších databází v Polsku. Pomohlo mi v tom mnoho přátel a druhů, jak světských, tak duchovních, dále univerzitních profesorů, praktických lékařů, ale také mnoho lidí, které jsem předtím neznal, ale kteří byli zaujati četbou mých článků a rozhodli se rozšířit a zkorigovat moje poznatky. Tak se ke mně dostávaly vědomosti, výsledky vědeckého bádání i oficiální dokumenty jak z různých koutů Polska, tak z různých částí světa, zvláště z USA, Velké Británie, Irska, Německa, Rakouska, Holandska, Itálie a zejména z apoštolského stolce. Zpočátku jsem svou práci chápal jako boj s vnitřním a smrtelným ohrožením křesťanství, ale postupně jsem zjišťoval, že dělení nebude tak snadné. Protivník je totiž nejen mimo církev. On už je uvnitř a nezřídka dobře maskován jako trojský kůň. Existuje problém homoideologie a homolobby nejenom mimo církev, existuje analogický problém také v jejím nitru, kde homoideologie nabývá podoby homohereze. K jejímu odhalení není ani třeba znát archivy Institutu paměti národa (obdoba našeho Institutu pro studium totalitních režimů, pozn. překl.), z nichž čerpal O. Isakowicz-Zaleski. Tyto skutečnosti jsou očividné i v zemích, které takovéto instituty nemají. Dostatečně to potvrzují údaje přinesené věrohodnými světskými i církevními médii v poslední době, znalost lidské přirozenosti, logické myšlení, spojitosti mezi fakty a dokumenty, kterými na ně církev reaguje.

Globálnost jevu

Nejprve je zapotřebí demaskovat jednu všeobecnou mediální lež. Média mluví stále o pedofilii duchovních, zatímco nejčastěji se jedná o efebofilii, tedy o protipřirozenou úchylku, která se projevuje přitažlivostí dospělých homosexuálně orientovaných mužů nikoli k dětem, ale k dospívajícím chlapcům. Je to typická úchylka pojící se k homosexualitě. K podstatné znalosti tohoto tématu patří fakt, že více než 80% případů sexuálních deliktů duchovních, vyskytujících se v USA, tvoří případy efebofilie, a nikoli pedofilie.4 Tato skutečnost je pečlivě ukrývána, zamlčována, protože dobře vyjevuje prolhanost jednak světové, ale i církevní homolobby. Tím více je třeba o ní mluvit.

Je proto třeba mít na paměti, že skandály sexuálního násilí, které otřásly světovou církví, byly v rozhodující většině dílem homosexuálních duchovních. Za odhalení obrovských deliktů zaplatila církev velmi bolestně a její věrohodnost byla velmi poškozena. Vedlo to k dramatickým těžkostem jak duchovního rázu, tak materiálního v různých diecézích, řeholích, klášterech a seminářů, a v celých církevních provinciích se začaly vyprazdňovat kostely.5 Odhaduje se, že v rámci odškodnění, církev vyplatila již více než půl miliardy dolarů.6 To všechno by jistě nebylo možné bez existence značného podzemí, odkud advokáti vynesli na světlo jenom malou část, jen vrcholek ledovce.

Skandály se týkaly také osob vysoce postavených, např. v Polsku to byl arcibiskup Juliusz Paetz, který byl roku 2002 odvolán z vedení poznaňské arcidiecéze. V Irsku, které se duchovně i historicky podobá katolickému Polsku, bylo v posledních letech také odvoláno z úřadu několik biskupů. Jedním z nich byl v roce 2010 odstoupivší John Magee, biskup diecéze Cloyne, který byl zbaven biskupského úřadu kvůli obvinění z obtěžování a retušování deliktů pedofilie a efebofilie u 19 kněží své diecéze. Předtím pracovali otcové Paetz a Magee dlouho společně ve Vatikánu a dlouhé roky patřili k nejbližším a nevlivnějším spolupracovníkům tří po sobě následujících papežů.

O tom, kam až mohou zajít homosexuálové v sutanách, svědčí působení výrazně „liberálního“ a „otevřeného“ arcibiskupa Remberta Weaklanda, který v letech 1977–2002 řídil diecézi Milwaukee v USA. On sám se přiznal, že je gay a že během svého života společně žil s mnoha partnery. Během celé doby svého trvání v úřadu – přes 25 let – ustavičně odporoval papeži a apoštolskému stolci v mnoha otázkách, ale nejvíce kritizoval a odmítal učení magisteria na téma homosexuality. Podporoval a chránil aktivní gaye ve svojí diecézi, pomáhal jim vyhýbat se odpovědnosti za sexuální delikty, kterých se opakovaně dopouštěli. Svůj úřad skončil gigantickou defraudací, když z diecézní pokladny daroval přibližně půl milionu dolarů svému bývalému partnerovi.

Jeden ze svého času nevlivnějších lidí církve, Marcial Maciel Degollado, zakladatel Legionářů Kristových, byl bisexuálem, který se dopouštěl těžkých sexuálních deliktů na mnoha i neplnoletých členech vlastní řehole, a dokonce na svém vlastním synovi...

Všichni čtyři byli dlouho úplně beztrestní i přes mnoho stížností a obvinění, která na ně přicházela do Říma. Pomohl teprve bezprostřední zásah Svatého otce anebo zveřejnění celé záležitosti ve světských médiích. Jinak bylo na nižších úrovních, lokální či vatikánské hierarchie všechno blokováno. Podobně tomu bylo v mnoha jiných případech. Za aktivní homosexuální pedofilii či efebofilii byli teprve po letech odvoláni ze svých úřadů biskupové: Patrick Ziemann ze Santa Rosa v Kalifornii (1999), Juan Carlos Maccarone ze Santiago del Estero v Argentině (2005), Georg Müller z Trondheimu a Osla v Norsku (2009), Raymond John Lahey z Antigonishu v Kanadě (2009), Roger Vangeluw z Brug v Belgii (2010), John C. Favolara z Miami (2010) a také Anthony J. OʼConnell z Palm Beach na Floridě (2010). Podobně se muselo postupovat s mnoha jinými biskupy, protože skrývali a retušovali podobné delikty. Analogický osud potkal také mnoho velmi vlivných kněží. Nejenom počet těžkých sexuálních deliktů tedy dokazuje moc zmíněného podzemí, nýbrž také – a to ještě více – míra narušení procesu výběru kandidátů na biskupy, možnost dělat kariéru v církvi bez ohledu na páchání oněch skutků a vedení dvojího života. Svědčí o tom také účinnost retušování a zamlčování těchto případů a často nepřekonatelná blokáda všech vnitrocírkevních snah na obranu poškozených i nemožnost dobrat se elementární pravdy a spravedlnosti. V případě homosexuála je obtížné vyvodit z jeho deliktů zdánlivě samozřejmé konsekvence – naráží se na spoustu podivných těžkostí a nepatrný úspěch v tomto směru bývá omezený, polovičatý a dočasný. Děje se však něco hrozného. Ukazuje se totiž, že komfort homoviníků je důležitější než situace dětí a mládeže, situace celé církve. Kdyby se tak dělo zcela vědomě, byla by to církevní zrada stavu, církevní zrada na mladých lidech!

Zvláštním příznakem jsou také zjevné obavy, rozpaky duchovních některých diecézí a řeholí, když se ocitnou tváří v tvář tomuto tématu. Utíkají se k mlčení a nejsou schopni artikulovat ani nejelementárnější církevní učení v této věci. Čeho se obávají? Odkud se berou obavy celých skupin zralých a dospělých mužů? A odkud pocházejí neurózy, srdeční choroby u kněží, kteří se snaží čelit těmto jevům zejména při obraně dětí a mládeže? Viditelně se obávají působení jakéhosi vlivného lobby, které vládne a kterému by se mohli znelíbit.7

Aby takovéto ukrývání a tolerování zla bylo možné, museli by na mnoha klíčových místech být jejich lidé, což by znamenalo, že už se jedná nejenom o homolobby, ale spíše o homobandu či přímo homomafii. Takto mluvil o této skupině nynější polský ministr spravedlnosti Jarosław Gowin, když ještě jako senátor hovořil o skandálu homosexuálních deliktů kněží v płocké diecézi, deliktů sexuálního obtěžování mládeže a seminaristů a také o jejich retušování. Prohlásil, že když intervenoval v církvi ve věci arcibiskupa Paetze, měl dojem, že má co do činění s jakousi mafií, která ve svém zájmu brutálně popírá ty nejočividnější zásady i fakta.8

Stejně tak hovořil nedávno o tomto prostředí jako o mafii O. Charles Scicluna, který je zodpovědný za sankcionování těchto deliktů v církvi, tedy jakýsi prokurátor disciplinárního oddělení Kongregace pro nauku víry. Hovořil o tom na sympoziu K uzdravení a obnově, které bylo organizováno v únoru 2012 v Římě na téma sexuálních deliktů v církvi.9 Jménem Benedikta XVI. rozhodně odsoudil nejen pachatele, ale také ty církevní představené, kteří jejich činy retušovali, a vyzýval k rozhodnému odporu proti takovémuto jednání, k otevřené spolupráci s policií a k očistné cestě vytyčené apoštolským stolcem. Čím více jsou totiž organizovaní delikventi účinní při obraně svých vlastních zájmů, tím účinnější jsou také v poškozování druhých a v ničení věrohodnosti církve. Tímto způsobem vychází mocný podnět odkřesťanštění ze samotného nitra církve.

Proto pokládám v celé dosavadní diskusi za obzvláště cennou poznámku O. Prof. Józefa Augustina SJ, který prohlásil: „Problém je podle mého názoru nikoli «v nich», ale v naší reakci «na ně». Jak my, řadoví kněží a představení, reagujeme na jejich činy? Necháváme se zastrašit, vzdáváme se, nabádáme k mlčení, tváříme se, že problém neexistuje? Anebo opačně: čelíme mu, zřetelně o něm mluvíme, zbavujeme tyto lidi vlivu, odsouváme je z jejich míst? Oni nesmějí pracovat v semináři, ani na žádném důležitém postu. Jestliže homosexuální lobby existuje a má v jakýchkoli církevních strukturách nějaký hlas, pak je to proto, že jí ustupujeme, uvolňujeme cestu, předstíráme atd. (...)

Apoštolský stolec jasně ukázal, jak řešit problémy tohoto typu. Maskování činů nepoctivých lidí, které tak jako tak dříve či později vyjdou najevo, devastuje autoritu církve. Věřící se bezděčně ptají, jaká je věrohodnost církevního společenství, pokud toleruje takovéto jednání. Pokud a priori předpokládáme, že nikdy neexistovalo, není a nebude lobbování homosexuálních kněží, pak právě tehdy tento jev podporujeme. Homosexuální lobby duchovních se potom stává beztrestná a představuje vážnou hrozbu.“10


Článek z časopisu Fronda č.63/2012, přeložil Milan Glaser, pokračování za týden.

(redakčně a jazykově upraveno)

Zdroj: radiovaticana.cz

Oko O. Dariusz

1 Srov. O. T. Isakovicz-Zaleski, Chodzi mi tylko o pravdę, Warszawa 2012. s.114–119.

2 Srov. O. J. Prusak, Lawendova historia Kościoła, „Rzeczpospolita“, 26. března 2012.

3 V rámci realizace této pobídky vznikly tyto publikace: Dziesięć argumentów przeciw, „Gazeta Wyborcza”, 28–29 maja 2005, s. 27 a 28; Godne ubolewania wypaczenie, „Tygodnik Powszechny” 27 (2921) 2005, s. 6; Śmieci nie można zamiatać pod Dušan, „Rzeczpospolita”, 5 marca 2007; W tej walce trzeba zaryzykować wszystko, „Rzeczpospolita”, 18 maja 2007; Zmaganie z głębi wiary, rozmawiają Katarzyna Strączek i Janusz Poniewierski, „Znak” 11 (630) 2007, s. 16–33; O czym można dyskutować na uniwersytecie, „Rzeczpospolita”, 8 maja 2009; Dezorientacja prawa, wypowiedź razem z Rzecznikiem Praw Obywatelskich Januszem Kochanowskim w artykule Przemysława Kucharczaka, „Gość Niedzielny”, 24 maja 2009; Na celowniku homolobbystów, rozmowa z Bartłomiejem Radziejewskim, „Fronda” 51/2009, s. 188–208; Homoseksualizm nie jest normą, rozmowa z Bogumiłem Łozińskim, „Gość Niedzielny”, 13 września 2009; Dwugłos wobec homoideologii, „Miłujcie się!” 4 (2009), s. 38-41; Non possumus. Kościół wobec homoideologii, in: T. Mazan, K. Mazela, M. Walaszczyk (red.), Rodzina wiosną dla Europy i świata. Wybór tekstów z IV Światowego Kongresu Rodzin 11-13 maja, Warszawa 2007, Łomianki 2008, s. 355–361; tamtéž: Homoideologia? Non possumus!, „Głos dla życia” 07/08 2007, s. 12–14; „Non possumus”. Kościół wobec Homoideologii, „Materiały Homiletyczne” 236 (2007), s. 5–19; Kościół wobec homoideologii, „Miłujcie się!”, część I, 1 (2009), s. 40–43, część II, 2 (2009), s. 41–44.

4 Skutečnou zásobárnou údajů na toto téma představuje zásadní dokument konference biskupů USA, nyní velmi přehledně uspořádaná zpráva na základě zásadního bádání ve všech diecézích USA: The Nature and Scope of Sexual Abuse of Minors by Catholic Priests and deacons in the United states 1950–2002, New York 2004, populárně nazývaná „John Jay Report 2004“. Srov. též R. Dreher, The Gay Question, „National Review“, 22. dubna 2002 a také R. J. Neuhaus, Rozejm roku 2005?,“First Things, Edicja Polska“ č. 1, podzim 2006, s. 13–19.

5 Georg Weigel zvláště dobře popisuje tuto situaci a také vinu duchovních ve své knize  Odwaga bycia katolikiem (překl. J. Franczak, polsky, Krakov 2005).

6 Srov. D. Michalski, The Price od Priest Pederasty, „Crisis“, říjen 2001, s. 15–19.

7 Velice výmluvné je, že ačkoli církev uznala vinu arcibiskupa Paetze, protože jinak by nenastoupila tak výjimečná sankce jako je odvolání z biskupského úřadu, tak zároveň kněží, kteří se o to zasloužili a měli odvahu bránit seminaristy, byli vystaveni různým šikanám, které trvají dodnes. Lze připustit, že jednou z příčin odpadu od víry (kromě pokusu budovat teologii na slabé filosofii) O. Tomasza Węcławskiego, jenž byl známým, poctivým a ceněným profesorem teologie, byla právě konfrontace s tímto druhem zla v církvi. Srov. W. Cieśla,Pokuta.

8 J. Gowin to řekl 5. března 2007 v programu Jana Pospieszalského Warto rozmawiać (TVP2) týkajícím se homosexuálního skandálu v płocké diecézi. Srov. A. Adamkowski, Dwaj duchowni do prokuratury, „Gazeta Wyborcza“, 6. března 2007.

9 Srov. T. Bielecki, Kościół zmaga się z pedofilią. Nie hołdujmy zasadzie omerta!, Gazeta Wyborcza, 11. února 2012.

10 Srov. O. J. Augustyn SJ, Bez oskarżeń i uogólnień, rozhovor T. Królaka o homosexualitě mezi kněžími pro KAI ze 23. března 2012.