Diktatura samozřejmosti

Milan Glaser , RadioVaticana

Evropou obchází přízrak samozřejmosti. Všechny civilizační a kulturní výdobytky uplynulých dvou tisíciletí křesťanské víry jsou vydávány za samozřejmost. Drtivá většina medií a institucí sugeruje, jakoby tyto hodnoty mohly být stejně dobře plodem jiné, náboženské anebo ateistické tradice. Žijeme v diktatuře samozřejmosti, nebo jinými slovy, v diktatuře domýšlivé přezíravosti, v bezdůvodné jistotě egocentrismu, který je stále modernější.

Úžas jako takový však není zakázán. Žasnout se smí mnoha rozmanitými způsoby, například nad večerními róbami hereček při předávání Oskarů nebo nad mláďátky zvířátek. Žasnout lze také nad zveřejněnou mediální kauzou, i když, samozřejmě, jen do té doby, nežli je bez objasnění vystřídána nějakou další. Žasnout je zkrátka dovoleno úplně nade vším, až na jednu výjimku, totiž na fakt, že naše existence, která je pravým opakem nutnosti, má svoji poznatelnou příčinu. Už jen náznak této pravdy je obcházen jako neslušnost, nekorektnost, přepjatost či fundamentalismus; je zdvořile interpretován jako projev neuctivosti vůči veřejnosti. Média vytěsňují úžas z nabízející se Pravdy šířením nezúčastněnosti a netečnosti, servírují všechno tak, jakoby jedinec sám mohl rozhodovat o pravdě, o dobru i o zlu. A účinky jsou nabíledni. Ve veřejnosti sílí dojem, že každý nejen všechno ví nebo přinejmenším všechno vědět může, ale že má zcela jasno také v tom, jaké a jak by všechno kolem mělo být. Takovýto přehled, zdá se, všem vyhovuje. Ve skutečnosti se však stále více posouváme vstříc jedinému dilematu: víme všechno o ničem anebo nic o všem?

Před více než dvaceti lety pominula diktatura, která člověku vnucovala určité ideje určitým způsobem. Vnucovala mu je jakožto občanovi státu, jehož úředním vyznáním neboli ideologií bylo učení nazývané marxismus-leninismus. Komunisté popisovali reálný stav věcí vždy abstraktně a apodikticky, buď militantním výrazem „diktatura proletariátu“ nebo civilněji jako uplatňování „vedoucí úlohy komunistické strany ve státě a společnosti“. Nenazývali tuto náhražku křesťanské víry pravým jménem, tedy státní ideologií. Média rovněž patřila lidu. Kdo nechtěl patřit do společnosti vedené (neomylně) zmíněnou politickou stranou, ocitl se v osamocení, ohrožen ztrátou sociálního zázemí či živobytí, popřípadě pozbytím samotného života. Nyní však zbývá otázka: znemožnila privatizace médií ideologickou diktaturu? Pochybovat o tom, je užitečné.

Nejde o to, že by snad banda podlých lumpů nadále konspirativně uplatňovala svou moc. Dodnes budí útrpný úsměv omezenost obzoru komunistických funkcionářů a neodbytně se vnucuje otázka: byli tito lidé opravdu těmi, kdo tahali za nitky totalitní moci? Nebyli sami spíše oběťmi?

Podobně ani stávající diktatura samozřejmosti není projevem konspirace hrstky padouchů, ačkoliv ani takoví nejspíš nechybějí, nýbrž bezděčnou a konsekventní manifestací potence prvotního hříchu v lidstvu. Pokrok je totiž opravdu záležitostí celého člověka, tedy jeho dobrých i zlých sklonů. Dějiny to dosvědčují až příliš jasně. Příklady nechybějí ani dnes.

Minulý týden prohlásil Nejvyšší soud v Londýně, že jeden křesťanský (protestantský) manželský pár nesmí adoptovat děti, protože odmítá prezentovat sexuální styk mezi osobami téhož pohlaví jako pozitivní hodnotu. V televizním pořadu BBC (4.3.) komentoval toto soudní rozhodnutí známý britský historik a publicista David Starkey slovy: „Jsem homosexuál a ateista, ale mám o tomto případu hluboké pochybnosti. Zdá se mi, že to co produkujeme, je nová tyranie…“ Britský historik upozorňuje na riziko nového liberálního moralismu, který je netolerantní a vměšuje se do života rodiny v míře dosud nevídané.

Projevy této diktatury jsou už patrné podobně, jako byly za první republiky v Rudém právu patrné totalitní ambice komunistické strany Československa. Málokdo jim však tehdy věnoval pozornost. V diktatuře samozřejmosti tomu ani nemůže být jinak. V prostředí, kde je ustavičně přezíráno objektivní a všeobecně závazné měřítko poznatelnosti pravdy, se dříve či později vynoří měřítko nové, poněkud méně objektivní, ale o to více závazné.

Vymanit se z diktatury samozřejmosti je stále těžší. Patrně to nepůjde bez půstu. Jen zřeknutím se pokrmu slov, ve kterých není život a duch Kristův, umožňuje objevit, že naše existence je opravdovým darem. Počátek i budoucnost lidské existence je totiž nesamozřejmým darem Boha, který je neustále přítomen a jehož dětmi jsme.